ECLI:CZ:US:2010:3.US.1797.10.1
sp. zn. III. ÚS 1797/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. D., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem Břeclav, Nám. T. G. Masaryka 17, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 4. 2010 č. j. 8 C 39/2010-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil nákladový výrok II. rozsudku obecného soudu v jeho občanskoprávní věci s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Příbrami napadeným rozsudkem zavázal žalovanou, aby stěžovateli (žalobci) zaplatila částku 2 907 Kč s příslušenstvím v měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci předem počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovateli jejich náhradu nepřiznal; aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odůvodnil poukazem na předmět sporu, sociální situaci žalované a výši nákladů řízení.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení "spočívá na přílišné libovůli", je nedostatečně odůvodněno a nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soud rozhodl toliko na základě tvrzení žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, aniž by tato tvrzení byla prokázána. Navíc soud nemajetnost žalované uplatnil v jeho neprospěch dvakrát, když umožnil plnit dluh ve splátkách.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., pak zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu není (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz); povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Ústavnímu soudu postačí omezit se na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Soud výrok o náhradě nákladů řízení - ve vztahu k popisu skutkového základu uplatněného nároku - odůvodnil srozumitelně, a okolnosti, které v daném případě měl za významné, nejsou neakceptovatelné. Osobní a sociální situace žalované v kontextu důvodu a předmětu sporu, jakož i výše vzniklých nákladů řízení, jsou obecně představitelné, a jejich zohlednění nedostatek ústavní konformity v posuzované věci nezakládá.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu