ECLI:CZ:US:2010:3.US.1868.10.1
sp. zn. III. ÚS 1868/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 8. 2009 sp. zn. 1 T 15/2009, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 42 To 226/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 3 Tdo 165/2010, za účasti Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být dotčeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 8. 2009 uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."). Tohoto trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tak, že v ranních hodinách dne 28. 3. 2009, v pokoji ubytovny společnosti Zeras v Radostíně nad Oslavou, v podnapilém stavu, vešel do pokoje, kde spala poškozená L. M., kterou násilím - přes její aktivní odpor, způsobem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku, donutil k souloži. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let.
O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, tak, že je v záhlaví označeným usnesením ze dne 13. 10. 2009 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce ještě dovolání, jež opíral o důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 31. 3. 2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu namítal, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu rozhodování in dubio pro reo. Soudy opřely svá skutková zjištění především o výpověď poškozené, nevzaly však v úvahu změny její výpovědi v přípravném řízení, ani její výpověď nekonfrontovaly s jinými důkazy. Tím má stěžovatel na mysli především lékařskou zprávu z vyšetření poškozené bezprostředně po spáchaném skutku. Stěžovatel zdůraznil, že na těle poškozené nebyly nalezeny žádné známky násilí. Dle názoru stěžovatele, pokud by byl vůči poškozené vyvíjel intenzivnější sílu, "muselo by to být na poškozené nějakým způsobem vidět." Stěžovatel dále kritizuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily nález drobného zranění na jeho ruce, které dle názoru obecných soudů měla poškozená stěžovateli způsobit kousnutím.
Za porušení svého základního práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy odmítly vyžádat znalecký posudek, spočívající v konfrontaci fotografií zranění stěžovatele a chrupu poškozené. Obecné soudy rovněž bezdůvodně zamítly návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně toho, zda by se při jednání, kterého se měl dopustit vůči poškozené, a které je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně, musely na těle poškozené objevit nějaké materiální stopy.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 15/2009.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Lze připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Důkazy přitom hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu).
Spočívá-li ústavní stížnost v důkazní polemice, připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu zpravidla jen tehdy, jsou-li v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance. To se týká případů, kdy bez bližšího vysvětlení není obecným soudem akceptován důkazní návrh zcela zjevně irelevantní (bez souvislosti s předmětem řízení), který není s to ani ověřit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, popř. důkaz zjevně nadbytečný, jestliže určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03).
Pochybení trestního soudu při dokazování mohou vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zpravidla jen tehdy, nemohou-li kvůli nim obstát skutková zjištění, o něž se opírá výrok o vině, tzn. jsou-li zpochybněny důkazy v dané věci zásadní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 903/06). Ústavněprávní relevance nedosahují bez dalšího ty námitky, které se týkají pouze způsobu provedení či hodnocení dílčích důkazů, případně zamítnutí dílčích důkazních návrhů, pakliže by eventuální odlišný postup obecného soudu nebyl s to vést k výsledku řízení pro stěžovatele příznivějšímu. Výjimku z této zásady představují zpravidla jen flagrantní zásahy do práva obviněného na obhajobu, k nimž však v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že skutková zjištění obecných soudů jsou podrobně, logicky a srozumitelně odůvodněna, a to s odkazem na zcela konkrétní, navzájem souladné důkazy. V postupu obecných soudů, které zamítly návrhy obhajoby na provedení zjevně nadbytečných důkazů, nezpůsobilých změnit dosavadní skutková zjištění, nelze považovat za projev libovůle.
Ze spisového materiálu vyplývá, že poškozená L. M. podala opakovaně dne 28. 3. 2009 vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu, které bylo doplněno dne 29. 3. 2009. Jako svědkyně byla poškozená vyslechnuta pouze u hlavního líčení dne 29. 3. 2009. Stěžovatel v rámci své obhajoby poukazoval na odlišnosti mezi obsahem úředních záznamů o podaném vysvětlení a výpovědí poškozené v hlavním líčení. Dle odvolacího soudu však nelze k záznamům o podaném vysvětlení jakkoli přihlížet; tyto záznamy jsou procesně nepoužitelné, mají pouze informativní charakter a nemohou se stát podkladem pro rozhodnutí soudu (viz str. 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ústavní soud však konstatuje, že procesní nepoužitelnost úředních záznamů dle ust. §158 odst. 5 in fine tr. řádu vyplývá především z práva obviněného na obhajobu a kontradiktornost důkazního řízení. Nelze tudíž tento zákaz vykládat jakkoli v neprospěch obviněného (srov. i §314d odst. 2 tr. řádu). Zásadní rozpory mezi výpovědí svědka v řízení před soudem a obsahem podaných vysvětlení nelze ignorovat s pouhým mechanickým odkazem na dikci prve citovaného ustanovení trestního řádu. S ohledem na základní zásady dle §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu i ústavněprávní záruky je v takovém případě nutné, aby při výslechu svědka před soudem došlo k podrobnému objasnění skutečností v úředním záznamu obsažených, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi svědka.
V projednávané věci se však rozdíly mezi výpovědí poškozené v hlavním líčení a tvrzeními poškozené při podání vysvětlení k předmětnému skutku vztahují jen nepřímo. Z úředních záznamů na č.l. 38 až 42 trestního spisu je patrné, že rozdíly oproti výpovědi poškozené v hlavním líčení vyplynuly především z jejích rozpaků sdělit policistům, co předcházelo spáchání trestného činu (konsenzuální pohlavní styk se svědkem V. H.). Dále šlo o nejistotu poškozené ohledně identity pachatele znásilnění, což je však otázka, jíž byla posléze věnována dostatečná pozornost v řízení před soudem.
Otázkou případných zranění poškozené se velmi podrobně zabýval soud odvolací. Tento soud na str. 2 až 3 odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, proč je stěžovatelem k této otázce navrhované důkazy třeba považovat za nadbytečné. Odvolací soud k námitkám stěžovatele zdůraznil, že sama poškozená se o žádných zraněních ve své výpovědi nezmiňovala; zranění poškozené není ani popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně, a není ani znakem skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že poškozená známky žádného poranění nejevila, jsou v souladu se zjištěními nalézacího soudu, podle nějž stěžovatel intenzitu svého útoku stupňoval, takže se poškozená v obavě z dalšího násilí přestala bránit. Tento fakt však nic nemění na tom, že stěžovatel proti vůli poškozené za použití násilí na ni vykonal soulož. Pokud jde o kousnutí na ruce stěžovatele, odvolací soud poukázal na lékařskou zprávu o prohlídce jeho těla a fotodokumentaci, jež byly pořízeny jen s krátkým časovým odstupem po spáchání trestného činu. Odvolací soud dále zdůraznil, že uvedené důkazy, včetně výpovědi poškozené, nestojí osamoceně, ale jsou podporovány i důkazy dalšími, zejména výpovědí svědka M. M., který poškozenou slyšel volat o pomoc, přivolal vzhledem k intenzitě volání poškozené policii a také viděl poškozenou bezprostředně po činu (srov. také argumentaci na str. 3 rozsudku nalézacího soudu).
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k takovým důkazním pochybením, která by porušovala stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu