ECLI:CZ:US:2010:3.US.2005.10.1
sp. zn. III. ÚS 2005/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Líbeznících, Lánská 453, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 5. 2010, č.j. Nt 907/2010-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Praha - východ, neboť jím mělo dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z dalšího spisového materiálu, stěžovatel je trestně stíhán na základě usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Praha venkov-jih) ze dne 21. 1. 2010, č. j. KRPS-27291-43/TČ-2009-011471-RAB, pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 3 tr. zákona spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona.
Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 1. 2010, č. j. Nt 503/2010-15, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 14 To 99/2010-37, usnesení soudu prvního stupně s poukazem na §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a znovu rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu a podle §73 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele a vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - východ usnesením ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. ZT 30/2010, rozhodl ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu tak, že se stěžovatel z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu ponechá nadále ve vazbě.
Stěžovatelova stížnost byla ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení základních práv garantovaných shora citovanými články Listiny a Úmluvy, neboť nebyl obecným soudem (Okresním soudem Praha - východ) slyšen předtím, než bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Poukázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2198/09, a zdůraznil, že rozsah aplikovatelnosti článku 5 odst. 4 Úmluvy přesahuje jeho slovní znění, netýká se jen rozhodování na návrh obviněného, ale i rozhodování o prodloužení vazby.
Dále stěžovatel namítl, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly povinnost vazební věc vyřizovat přednostně s největším urychlením (§71 odst. 1 tr. řádu), neboť o stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. ZT 30/2010, "datované dne 29. 4. 2010" stížnostní soud rozhodl "až 24. 5. 2010" a vydané usnesení bylo doručeno jeho obhájkyni "až dne 15. 6. 2010".
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka řízení (stížnostního soudu), jakož i kopie všech dosavadních vazebních podání stěžovatele a vazebních rozhodnutí ve smyslu §67 a násl. tr. řádu a protokolů o výslechu stěžovatele provedeného v rámci rozhodování o vazbě.
Okresní soud Praha - východ ve svém vyjádření připustil, že stěžovatel nebyl v řízení o stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. ZT 30/2010, vyslechnut, současně však poukázal, že k jeho výslechu přistoupil dne 11. 6. 2010 "v souvislosti s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě a s jeho žádostí o propuštění vazby", přičemž zde uplatněné námitky "byly shledány neopodstatněnými".
Jelikož vyjádření okresního soudu neobsahovalo pro stěžovatele nové skutkové nebo právní argumenty, nýbrž jen stručný popis následného procesního postupu (stěžovateli známého), citované podání mu k replice nezaslal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Za nepřípustnou považuje Ústavní soud námitku o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů [§43 odst. 1 písm. e), §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], jestliže jí stěžovatel tvrdí porušení svých práv v důsledku průtahů - v řízení o ponechání ve vazbě - ve fázi, kdy toto řízení před rozhodujícími orgány již bylo skončeno. V podrobnostech postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 350/08, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 551/09, nebo ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1080/10, v nichž bylo stěžovatelům vysvětleno, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Patří se dodat, že stěžovatel nenamítá, že v této souvislosti tvrzenými průtahy v řízení o stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství, resp. v rámci doručování ústavní stížností napadeného usnesení byla porušena jiná jeho základní práva než právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a že toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu stížnostním soudem vydaného usnesení.
Pro zbylou část ústavní stížnosti je pak relevantní ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel je stíhán pro podezření z trestného činu dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), §238 odst. 1, odst. 3, §251 odst. 1 písm. a) a §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona.
Okresní státní zastupitelství dospělo k závěru, že na základě dosud dostupných zjištění (obsažených též ve shora uvedených rozhodnutích Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ) je odůvodněn vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, neboť stěžovatel se popsaného (trestně stíhaného) jednání měl dopustit "ve zkušební době podmíněného odsouzení pro majetkovou trestnou činnost a rovněž ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, rovněž pro majetkovou trestnou činnost", a to "sedmnácti skutky", přičemž odtud pocházející příjem "byl po delší období jeho jediným prostředkem k obživě", resp. získávání návykových látek, na nichž je závislý. Stížnostní soud tuto argumentaci týkající se charakteru, rozsahu a časového zařazení trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopouštět, převzal a dále zdůraznil, že "za situace, kdy trvale nepracoval", se pro něj "stala již standardním zdrojem obživy".
Za uvedené situace okresnímu soudu a okresnímu státnímu zastupitelství nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je o ní řeč výše.
I kdyby rozhodujícími orgány zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti předstižné vazby mohly být hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky (natožpak ústavněprávně relevantně) nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. c) tr. řádu], k dispozici není.
Stěžovateli však nelze než přisvědčit, že postup okresního soudu, pakliže jej v rámci rozhodování o stížnosti proti v záhlaví specifikovanému usnesení okresního státní zastupitelství nevyslechl, lze pokládat - jak stížnostní soud uznal - za opodstatněně kritizovatelný.
Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit odtud kasační důsledky zůstává - v obecné rovině - nedaleko hranice akceptovatelnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přesto přiléhavý nebyl. V již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 bylo vysloveno, že za zcela výjimečných okolností si lze představit, že nedostatek osobního slyšení by mohl být konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty byly shledány neopodstatněnými.
Z výroku usnesení ze dne 11. 6. 2010, č. j. 2 T 93/2010-899, je patrné, že Okresní soud Praha - východ stěžovatelovým výhradám, včetně těch, které vznesl při osobním slyšení, nepřisvědčil; Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. 10 To 314/2010-930, rozhodl, že se stěžovatelova stížnost proti předmětnému rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítá.
V posuzovaném případě je dále významné, že stěžovatel ani netvrdí, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí okresního státního zastupitelství - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak jmenovaný soud fakticky učinil, a z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je patrné, že vycházel z téhož ustaveného (zásadního) rámce právního posouzení věci jako - stěžovateli (i jejímu obhájci) známá - rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení předchozí.
Aniž by Ústavní soud predisponoval konkrétní výsledek stěžovatelem dalších uplatněných procesních postupů, lze k jeho námitkám vzneseným při osobním slyšení dne 11. 6. 2010 konstatovat následující.
Je očividné, že způsobilost zvrátit výsledek rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. ZT 30/2010, neměla stěžovatelova výpověď, podle níž "kradené předměty kupoval od spoluobžalovaných, neboť potřeboval peníze, přeměny trestu se obával". Tvrzení ohledně zajištění zaměstnání "po skončení zimního období" stěžovatel zahrnul již do stížnosti proti uvedenému usnesení okresního státního zastupitelství. Stěžovatel rovněž nedoložil, že by v rámci osobního slyšení L. S. nabídla převzetí záruky za jeho další chování [§73 odst. 1 písm. a) tr. řádu]; o ní ostatně posléze Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 11. 6. 2010, č. j. 2 T 93/2010-899, rozhodl negativně, tj. tak, že se vazba zárukou nenahrazuje.
Časové rozpětí mezi vydáním ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu (dne 24. 5. 2010) a osobním slyšením stěžovatele (dne 11. 6. 2010) se v rozhodných souvislostech jeví coby udržitelné.
Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného zde - konkrétně, resp. ještě - nebyl zasažen ve své podstatě.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním řízení následně i uplatnily.
S ohledem na řečené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu