ECLI:CZ:US:2010:3.US.2203.10.1
sp. zn. III. ÚS 2203/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTC DC, spol. s r. o., se sídlem v Děčíně, Radniční 1/23, IČ 62738119, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem v Liberci 1, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010 č. j. 1 Afs 29/2010-66, rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 5. 5. 2010 č. j. 1 Afs 30/2010-76, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2009 č. j. 15 Ca 35/2008-44, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2009 č. j. 15 Ca 36/2008-32, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2007 č. j. 16244/07-1500-505267 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2007 č. j. 16870/07-1500-505267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 7. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů a rozhodnutí finančního ředitelství. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí správních soudů v dané věci Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Děčíně rozhodnutími ze dne 28. 6. 2007 a 15. 5. 2007 zamítl stěžovatelčiny žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty za období září a říjen 2000. Následná odvolání stěžovatelky zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dvěma rozhodnutími ze dne 21. 12. 2007. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím finančního ředitelství dvě žaloby, jež byly zamítnuty rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2009 č. j. 15 Ca 35/2008-44 a č. j. 15 Ca 36/2008-32. Stěžovatelka podala dvě kasační stížnosti, jež byly Nejvyšším správním soudem zapsány jako sp. zn. 1 Afs 29/2010 a 1 Afs 30/2010 a poté výrokem I rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Afs 29/2010 a 1 Afs 30/2010 spojeny ke společnému projednání pod spisovou značku 1 Afs 29/2010 a současně výrokem II obou rozsudků zamítnuty (poznámka: přestože Nejvyšší správní soud obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí pod jednu spisovou značku, vydal dva rozsudky pod dvěma spisovými značkami a oba doručoval, proto Ústavní soud uvádí i v záhlaví oba rozsudky).
Nejvyšší správní soud s poukazem na svou předchozí judikaturu dospěl ke shodnému závěru jako finanční orgán a krajský soud. Uvedl, že konkludentní vyměření daně dle §46 odst. 5 ZSDP se vztahuje pouze na případy, kdy správce daně nemá pochybnosti o správnosti údajů v daňovém přiznání. Ve věci stěžovatelky však pochybnosti měl a zahájil vytýkací řízení, čímž vyloučil další možnost aplikace §46 odst. 5 ZSDP. Vytýkací řízení bylo ukončeno platebními výměry vyměřujícími daňovou povinnost stěžovatelky, následná odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům byla finančním ředitelstvím zamítnuta, krajský soud pak na základě žaloby stěžovatelky rozhodnutí finančního ředitelství zrušil pro vady řízení a poté finanční ředitelství platební výměry zrušilo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty dle §47 ZSDP. Dle Nejvyšší správního soudu tak ve věci stěžovatelky nedošlo k vyměření daňové povinnosti platebními výměry a nemohlo dojít k jejímu vyměření ani konkludentně (zpětné nastolení fikce dle §46 odst. 5 ZSDP není možné). Protože nedošlo ke stanovení daňové povinnosti stěžovatelky, nevznikl jí ani nárok na vrácení uplatňovaného nadměrného daňového odpočtu (tento také nebyl vyměřen a z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty jej již nebylo možno vyměřit) a žádost o vrácení přeplatku dle §64 odst. 4 ZSDP tak byla zamítnuta v souladu se zákonem. K námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon jiný/třetí způsob stanovení daně neupravuje, přičemž §47 ZSDP počítá i s nikoliv žádoucí situací nevyměření daně. Stejně jako krajský soud pak současně stěžovatelku k její námitce o průtazích správce daně ve vytýkacím řízení (zapříčiňujících prekluzi a následné zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o vrácení přeplatku) podrobně poučil o možnostech právní ochrany proti průtahům, včetně možnosti domáhat se náhrady škody za nesprávný úřední postup před občanskoprávním soudem; tuto možnost ochrany stěžovatelčiných práv přitom nepovažoval za porušení práva na zákonného soudce.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula průběh řízení před správními orgány a správními soudy a namítla stejné skutečnosti jako v předchozích řízeních.
Brojila proti závěru, že v jejím případě nedošlo k vyměření daňové povinnosti a nevznikl jí tak ani nárok na daňový přeplatek. Dle stěžovatelky po zrušení platebních výměrů vydaných ve vytýkacím řízení nastupuje vyměření daňové povinnosti konkludentním způsobem, neboť nebyla stanovena žádná daňová povinnost, která by byla z hlediska přiznané daně "odchylná" (znění §46 odst. 5 ZSDP); správce daně nevyužil dostatečně dlouhé prekluzivní lhůty k tomu, aby řádně doložené skutečnosti, na jejichž základě byl nadměrný odpočet stěžovatelkou nárokován, vyvrátil. Nesouhlasí s tím, že by daňová povinnost navzdory řádně podanému daňovému přiznání nebyla vyměřena vůbec. Dle stěžovatelky ani zákon nepočítá s tím, že by daňová povinnost nebyla vůbec vyměřena; takový postup by byl v rozporu i se zásadou obecně povolovací. Stěžovatelka ve své věci považuje postup dle §46 odst. 5 ZSDP za jediný možný a přiměřený, když neměla již v daňovém řízení možnost uplatnit své nároky.
Znovu také namítla, že závěr soudu o nevyměření daňové povinnosti ani přeplatku v kombinaci se závěrem o (pouhé) možnosti uplatňovat právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem představuje porušení jejího práva na zákonného soudce. Dle stěžovatelky jde fakticky o přenesení příslušné působnosti na občanskoprávní soudy, které tak (namísto soudů správních) budou přezkoumávat oprávněnost předmětného odpočtu daně (tj. veřejnoprávního nároku) v rámci řízení o náhradě škody. Stěžovatelka argumentuje, že vytýkací řízení je běžným nástrojem prověřování oprávněnosti vykázaného nadměrného odpočtu a kausa stěžovatelky ukazuje, že nikoliv každé vytýkací řízení musí skončit platebním výměrem; stěžovatelka nemá za to, že v těchto krajních případech by bylo možno akceptovat závěr, dle kterého daňovému subjektu nezbývá než uplatňovat daňový nárok v rámci řízení o náhradu škody. Považuje to za nepřijatelné, když navíc v jejím případě je zřejmé, že uplynutí prekluzivní lhůty v její neprospěch bylo jasně zapříčiněno průtahy finančních orgánů. Výkladem ad absurdum by to znamenalo možnost finančních orgánů libovolně protahovat daňové řízení (zejména v případech pro ně problematických, kdy by měly pochybnosti, avšak tyto by nebyly schopny ve lhůtě prokázat) a vyloučit tím právo daňového subjektu na vyměření nadměrného odpočtu. Finanční orgány by se tak nečinností vymanily i z přezkumné pravomoci správních soudů a daňové záležitosti by tak řešily soudy občanskoprávní (uvedla, že dle odůvodnění rozhodnutí správních soudů předmětem rozhodování občanskoprávního soudu ve věci náhrady škody má být také otázka, zda byl příslušný nadměrný odpočet ze strany stěžovatelky uplatněn oprávněně či nikoliv, což je otázka výhradně daňová určená specializovaným správním soudům).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy České republiky je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V daném případě stěžovatelka vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních a polemizuje se závěry správních orgánů a správních soudů.
Jak Ústavní soud výše uvedl, není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O výše naznačený výkladový exces se však v této věci nejedná. Je třeba uvést, že rozhodnutí o zrušení platebních výměrů z důvodu prekluze nabyla právní moci a touto ústavní stížností nejsou napadena. Teprve po rozhodnutích vydaných v rámci vytýkacího řízení následují touto ústavní stížností napadená rozhodnutí, která byla vydána na základě žádosti stěžovatelky o vrácení daňového přeplatku. Stěžejní v rámci tohoto dalšího řízení byl výklad podústavního práva, a sice otázka možnosti aplikace ustanovení o konkludentním vyměření daně po vytýkacím řízení. Závěr správních soudů o tom, že po vytýkacím řízení (byť nebylo ukončeno platebním výměrem, neboť platební výměr byl z důvodu prekluze zrušen) nelze již přistoupit (znovu) k fiktivnímu vyměření daně ve smyslu §46 odst. 5 ZSDP, a že stěžovatelce nevznikl vratitelný přeplatek (tento nemohl být v podstatě vyměřen), nepokládá Ústavní soud za protiústavní. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že správní soudy se věcí pečlivě zabývaly a své úvahy řádně vyložily; nelze zde shledat libovůli, logické rozpory ani vybočení z výkladové praxe. Správní soudy přitom nevyvracely tvrzení stěžovatelky o tom, že k uplynutí prekluzivní lhůty v neprospěch stěžovatelky přispěly i průtahy správce daně (naopak soudy stěžovatelce přisvědčily). I této otázce se tedy soudy věnovaly a srozumitelně stěžovatelce vyložily další možný zákonný postup k ochraně jejích práv; poukázaly ostatně i na zákonné možnosti ochrany stěžovatelky proti průtahům správce daně během vytýkacího řízení (není zřejmé, zda tyto stěžovatelka využila nebo namítala průtahy až ex post po nevyhovění žádosti). Ani v závěru správních soudů, že pokud bude občanskoprávní soud řešit věc náhrady škody mající svůj "původ" v daňovém řízení, nedojde k porušení práva na zákonného soudce, neshledal Ústavní soud protiústavní exces. Jak již správní soudy uvedly, na otázky náhrad škod jsou naopak zaměřeny občanskoprávní soudy (i zkoumáním průtahů a délky řízení se běžně zabývají); ostatně např. i v případě škod, majících svůj "původ" v trestním řízení, řeší tyto otázky i občanskoprávní soudy.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelkou namítaných, proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu