ECLI:CZ:US:2010:3.US.2243.10.1
sp. zn. III. ÚS 2243/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. K. Č., 2/ RNDr. V. Č., 3/ Mgr. M. P. a 4/ MUDr. Z. O., zastoupených JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 22 Cdo 2241/2008-256, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2007, č. j. 19 Co 560/2007-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 22 Cdo 2915/2006-195, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, jímž bylo vyhověno žalobě stěžovatelů o určení, že vlastníkem označených nemovitostí je nadále první žalovaný (V. N.), rozhodl odvolací soud tak, že změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl; dovolací soud poté dovolání stěžovatelů rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávné posouzení prvním žalovaným učiněné nabídky k realizaci jejich předkupního práva. Oproti obecným soudům jsou názoru, že k porušení jejich předkupního práva došlo, neboť nabídka jim byla doručena až poté, co již s druhým žalovaným (MUDr. P. N.) uzavřel kupní smlouvu. Tím je podle jejich mínění nabídka "z pohledu uzavřené kupní smlouvy ... jednáním protiprávním, neboť ignoruje její obligační účinky", přičemž "nabídka předkupního práva nemůže být současně jednáním po právu i jednáním protiprávním"; ostatně nikdy neobdrželi od prvního žalovaného "žádnou nabídku na uzavření kupní smlouvy, pod kterou by mohli připojit své podpisy a koupi spoluvlastnického podílu ... tak realizovat". Poukazují též na to, že včas, v zákonné dvouměsíční lhůtě složili kupní cenu do soudní úschovy, a ke zpětvzetí příslušného návrhu přistoupili potom, co byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) byly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena, a to jako zjevně neopodstatněná.
Rozhodné právní otázky, které stěžovatelé učinili základem námitek, jež uplatnili v ústavní stížnosti, již otevřeli v předchozích stadiích řízení před obecnými soudy, a ty se s nimi náležitě vypořádaly.
Jmenovitě odůvodnění dovolacího soudu je očividně úplné a výstižné, a proto postačí na ně odkázat.
Není důvod nesdílet závěr, že se stěžovatelům dostalo řádné nabídky na odkoupení spoluvlastnického podílu prvního žalovaného, jelikož možnost realizace jejich předkupního práva jim byla ohlášena se všemi zákonnými podmínkami, včetně kupní ceny (nabídky, "pod kterou by mohli připojit podpisy a koupi realizovat", jak si stěžovatelé představují, netřeba), stalo se tak i přípustnou formou (ve smyslu §605, věty třetí, obč. zák.) a její (jen) relativní neplatnosti se lze dovolat právě řádným uplatněním předkupního práva.
Oponovat není namístě ani úsudku, že se tak nestalo, jestliže stěžovatelé předmětný spoluvlastnický podíl včas nevyplatili. Důvod ke zpětvzetí návrhu na složení kupní ceny do soudní úschovy (který stěžovatelé spatřovali v podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí) není rozhodný; podstatné je, že nebylo vydáno rozhodnutí o přijetí peněz do úschovy (§185a odst. 3 o. s. ř.), pročež k zániku závazku nedošlo.
Adekvátně se dovolací soud vyjádřil i důsledkům okolnosti, že v nabídce převodu spoluvlastnického podílu uvedl první žalovaný lhůtu k vyjádření kratší než stanoví zákon (platí delší lhůta zákonná).
Dovolací soud též akceptovatelně odlišil danou věc od té, na niž poukázali stěžovatelé (sp. zn. 2 Cdon 310/96 Nejvyššího soudu), jelikož nutno lišit situaci, kdy byl ve lhůtě k vyjádření k nabídce odkupu podán (toliko) návrh na vklad, a situaci, kdy, již bylo vlastnické právo převedeno.
Poukazují-li stěžovatelé na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/05, je namístě se ztotožnit s obecnými soudy v závěru, že ratio decidendi tohoto rozhodnutí nyní posuzovanou věc míjí rovněž.
Lze tedy shrnout, že v rozhodném směru nelze dovodit výkladový exces či nepředvídatelnost napadených rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné (viz shora) by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného hmotného práva.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn, a Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu