ECLI:CZ:US:2010:3.US.2679.08.1
sp. zn. III. ÚS 2679/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. F., právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 114/2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 č. j. 6 T 5/2007- 1585, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se dle nalézacího soudu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a rovněž trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a zároveň i za sbíhající trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 8 T 90/2006, byl stěžovatel citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Stěžovatel proti rozsudku prvého soudu podal v zákonné lhůtě odvolání, kterým napadl všechny výroky rozsudku, které se jej týkaly.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 byl podle §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušen a to ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, písm. c), h) tr. zák. a ve výroku o trestu. Vrchní soud pak stěžovatele sám uznal vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. odsoudil vrchní soud stěžovatele k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal ještě dovolání, v němž uplatňoval důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud České republiky však ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2008 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel brojil především proti právní kvalifikaci jeho trestného jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy. Stěžovatel uznává, že formální podmínky stanovené v §41 odst. 1 tr. zák. jsou v jeho případě dány. Dle jeho názoru však absentuje podmínka materiální. S přihlédnutím ke všem okolnostem totiž dle stěžovatele nelze dospět k odůvodněnému závěru, že recidiva zvlášť závažného trestného činu v jeho případě podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů pro společnost. Z tohoto důvodu prý vůči němu nemělo být při ukládání trestu postupováno dle §42 tr. zák.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy v jeho případě aplikovaly citované ustanovení mechanicky, pouze s odkazem na krátkou dobu, jež uplynula od jeho předchozího odsouzení za trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci je třeba vzít zřetel na (dle jeho názoru) menší závažnost této loupeže, na níž se stěžovatel podílel ve spolupachatelství jen násilím nepříliš vysoké intenzity, neboť došlo pouze k povalení poškozeného na zem a jeho přidržení a odcizení finanční hotovosti bez dalších fyzických ataků. Stěžovatel poukazuje na relativně mírný trest, který mu byl za uvedený delikt uložen a z nějž valnou část vykonal vazbou. Dle stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho základního práva na spravedlivý proces tím, že při posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy uvedené aspekty jeho předchozí trestné činnosti nezhodnotily a soustředily se pouze na zmíněný časový interval.
V druhé části své argumentace stěžovatel namítal, že uložení výjimečného trestu v trvání dvaceti let není přiměřené vzhledem k míře jeho účasti a následné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Dle stěžovatele nebylo při ukládání trestu obecnými soudy přihlíženo k podílu jednotlivých obžalovaných na celé trestné činnosti. Stěžovatel zdůraznil, že organizátorem vraždy poškozeného M. nebyl on, ale odsouzený T. Z., který celou akci podrobně naplánoval.
II.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však zároveň vždy zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) ani orgánem činným v trestním řízení. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností v rovině práva jednoduchého (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud si je vědom, že v minulosti opakovaně zrušil rozsudky obecných soudů, v nichž soudy kvalifikovaly stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivisty, přestože u nich podle názoru Ústavního soudu nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 trestního zákona. Hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje dle judikatury Ústavního soudu svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Ve svých nálezech Ústavní soud konstatoval zejména porušení práv zakotvených v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny s tím, že při aplikaci citovaného ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě je třeba používat spíše restriktivního výkladu (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 701/01, sp. zn. IV. ÚS 396/03 a sp. zn. III. ÚS 747/06, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). V nyní projednávané věci má však Ústavní soud za to, že k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy skutečně došlo a porušení základních práv stěžovatele nelze v tomto případě obecným soudům vytýkat.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (viz dále §41 odst. 2, §62 tr. zák.).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 701/01 Ústavní soud zdůraznil návaznost na kritéria vymezená v ust. §3 tr. zák. i vztah k dalším okolnostem uváděným v ust. §33, §34 tr. zák. (srov. §88 odst. 1 tr. zák.). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ust. §41 odst. 1 tr. zák., je třeba vzít zřetel nejen na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale přihlédnout i k dalším okolnostem. Za relevantní je dle názoru trestněprávní nauky třeba považovat především způsob provádění trestné činnosti, škoda způsobená nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výše dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době.
V projednávané věci lze souhlasit s obecnými soudy, jež při posouzení jednání stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivy poukázaly zejména na to, že se stěžovatel nájemné vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. dopustil jen půl roku poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, k němuž byl odsouzen mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (podrobněji viz str. 11 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 238/2008). Je sice pravda, že krátký časový interval od posledního odsouzení, případně od propuštění z výkonu trestu, nemusí sám o sobě bez dalšího znamenat, že je materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy naplněna. Přesto však jde o kritérium zcela zásadní, zákonodárcem demonstrativně výslovně uvedené v ust. §41 odst. 1 tr. zák. Ze skutečnosti, že se stěžovatel posuzovaného zvlášť závažného trestného činu dopustil tak krátce poté, co byl za jiný trestný čin dle §41 odst. 2 potrestán, lze zpravidla dovodit, že se předchozí trest minul účinkem a na stěžovatele je třeba působit důraznější sankcí. Zjevný sklon takového "nepoučitelného" pachatele k páchání zvlášť závažné trestné činnosti představuje výrazné ohrožení společnosti, zejména jde-li o recidivu stejnorodou, resp. druhově příbuznou.
V projednávané věci nelze akceptovat bagatelizaci trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., za nějž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 2 T 176/2002. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i samotné ústavní stížnosti, nešlo rozhodně o "hraniční" případ, vyznačující se obzvláště nízkou mírou typové nebezpečnosti (jako tomu bylo např. ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 747/06). Za podstatný považuje Ústavní soud fakt, že v obou případech se jednalo o násilné trestné činy se zištným motivem (loupež a nájemnou vraždu), přičemž trestná činnost pachatele výrazným způsobem gradovala. S ohledem na výše uvedená kritéria nelze přehlédnout ani celkovou poměrně pestrou trestní minulost stěžovatele, který byl i přes svůj relativně mladý věk, kromě loupeže a ublížení na zdraví, již odsouzen za trestné činy dle §235 odst. 1, §238 odst. 1, 2 tr. zák., dále za trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., nehledě na majetkové trestné činy dle §247 a 257 tr. zák. (viz str. 33 v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). V neprospěch pachatele dále hovoří i závěry znalců z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a psychologie, jež akcentují asociální poruchu osobnosti s převažujícími rysy disociality, sociální maladaptivity, anetičnosti a nestálosti (viz str. 24 rozsudku nalézacího soudu). Projednávaná věc se tak nápadně liší od okolností popsaných v nálezu sp. zn. III. ÚS 747/06, kde posuzovaným deliktem byla typově méně závažná loupež (vytržení nákupní tašky po chvilkovém přetahování s poškozenou).
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani druhou část námitek stěžovatele, v níž v podstatě argumentuje mírnějším postihem svých spoluobžalovaných. Tu je třeba především zdůraznit skutečnost, že Nejvyšší soud dovoláním spoluobžalovaných stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením zčásti vyhověl (na rozdíl od dovolání stěžovatele) a v době podání ústavní stížnosti mělo být o jejich vině a trestu teprve rozhodováno. Především však sama skutečnost, že jiné na trestném činu se podílející osoby byly potrestány mírněji, nemůže zakládat porušení základních práv stěžovatele, byl-li mu trest uložen podle zákona, je-li přiměřený a byl-li obecnými soudy náležitě odůvodněn. Eventuální přísnější postih stěžovatele je dán přirozeně již samotným hodnocením jeho jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy (viz §42 odst. 1 tr. zák). Ústavní soud zároveň neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci nebraly dostatečný zřetel na okolnost stěžovateli polehčující, spočívající v tom, že stěžovatel na rozdíl od svých spoluobžalovaných významně napomohl rozkrýt celou trestnou činnost a doznával svůj podíl na celé věci, včetně důvodů, proč tak učinil (viz str. 35 rozsudku nalézacího soudu). Dle zjištění obecných soudů však v případě stěžovatele výrazněji převážily přitěžující faktory, což tyto soudy na příslušných místech svých rozhodnutí podrobně odůvodnily, zejména s poukazem na více se sbíhajících trestných činů, jichž se stěžovatel dopustil, i na skutečnost, že právě stěžovatel poškozeného osobně zastřelil. Lze odkázat na ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu, jenž zdůraznil přezíravý postoj stěžovatele k lidskému životu a jeho ochotu bez většího rozmýšlení za příslib finanční odměny zabít víceméně neznámého člověka (str. 10 rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu