ECLI:CZ:US:2010:3.US.2853.09.1
sp. zn. III. ÚS 2853/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 6 Ads 39/2009-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1, 4, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost kasační stížnost stěžovatele, podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008, č. j. 6 Ca 322/2007-42, kterým byl jako nepřípustný podle §38 odst. 3 s. ř. s. odmítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž měl soud uložit „prvoinstančnímu správnímu orgánu odložení vymáhání dlužných částek do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě“. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil úsudkem, že kasační stížnost směřovala proti rozhodnutí, jež je dle své povahy dočasné, což ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. zakládá její nepřípustnost; na tom ničeho nemění ani okolnost, že stěžovatel byl (naopak) o možnosti jejího podání (nesprávně) poučen, neboť „nesprávné poučení krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost“ (usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2004).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího správního soudu, jímž mu s odkazem na §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. a na rozhodnutí sp. zn. 1 Ans 2/2003 upřel „právo opravného prostředku proti usnesení soudu 1. stupně o návrhu na předběžné opatření“, zakládá nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního, neboť občanský soudní řád opravný prostředek (odvolání) proti usnesení o předběžném opatření připouští. K nepřípustnosti samotného návrhu na vydání předběžného opatření dle §38 odst. 3 s. ř. s., jakož i vzájemnému vztahu mezi návrhem na vydání předběžného opatření a institutem odkladného účinku návrhu na zahájení řízení, pak namítá, že ustanovení §38 odst. 1 s. ř. s. připouští soudní ochranu nařízením předběžného opatření již v případě „hrozící vážné újmy“, zatímco v případě odkladného účinku se tak děje jen v případě újmy „nenahraditelné“.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K ústavněprávní argumentaci stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se prima facie podává, že jeho odkazy na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny jsou nepřípadné zjevně, a totéž platí o čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť z pramenů ústavního pořádku nikterak neplyne, aby postavení účastníků občanského a správního soudního řízení byla vždy totožná; že příslušné procesní předpisy jsou naopak odlišné, je důsledkem nezpochybnitelné rozdílnosti materie, kterou upravují (jinak by postačil procesní řád jediný). Zůstává proto se vypořádat s argumentem, že se stěžovateli nedostalo tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to „nesprávným“ výkladem a aplikací dotčených procesních předpisů, jmenovitě soudního řádu správního.
Ústavní soud standardně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných (správních) soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext – jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu – nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které v otázce přípustnosti navrženého předběžného opatření správní soudy v dané věci soudy aplikovaly, za protiústavní – v uvedeném smyslu – mít nelze.
Závěr městského soudu, že návrh na vydání předběžného opatření je v dané věci nepřípustný, je evidentní, logický a srozumitelný; ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s., jestliže stanoví, že návrh je nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek, nelze v situaci, kdy stěžovatelovu návrhu (žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) odkladný účinek – výslovně podle §73 odst. 2 s. ř. s. – přiznat lze, vyložit jinak. Není samozřejmě významné, zda tak soud v konkrétním případě učiní či nikoli, stejně jako – stěžovatelem namítaný – rozdíl v zákonem stanovených podmínkách pro to či ono procesní opatření (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, sp. zn. III. ÚS 156/05 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí městského soudu je souladné s rozhodovací praxí správních soudů (a v souladu i s judikaturou Ústavního soudu), pročež je nelze mít konečně ani za nepředvídatelné ani za výraz „svévole“ či „libovůle“. Naopak, je založen na vnímání specifických rysů řízení a rozhodování ve správním soudnictví, jejichž součástí je možnost přiznat návrhu odkladný účinek (§73 odst. 2 s. ř. s.) a tím dosáhnout účelu, k němuž (jinak) směřuje i institut předběžného opatření. V takovém případě tudíž zákon logicky vylučuje možnost podat návrh na vydání předběžného opatření, neboť vychází z toho, že – návrhem požadovaného – „cíle může být dosaženo jiným způsobem“ (srov. Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín; Soudní řád správní, komentář; C. H. Beck, vydání první, 2004, str. 71). Právě o takový případ jde i v nyní projednávané věci stěžovatele, jestliže podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti platebním výměrům Všeobecné zdravotní pojišťovny, jimiž mu bylo uloženo zaplatit dlužné pojistné včetně penále.
Nebylo-li tedy stěžovateli městským soudem vyhověno v návrhu, aby nařídil předběžné opatření, stalo se tak ústavně konformním způsobem.
Podstatné je pak i to, že tím je předznačen výsledek (celého) řízení, a to bez ohledu na to, jakým procesním způsobem naložil Nejvyšší správní soud s kasační stížností rozhodnutím, které stěžovatel napadl stížností ústavní.
Z jiných důvodů, než které uplatnil stěžovatel, je toto rozhodnutí vystavitelné pochybnostem; lze především uvažovat o nikoli adekvátním odkazu na dřívější usnesení ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003-35, jestliže v něm Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti věcnému (zamítavému) rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, zatímco v dané věci šlo o rozhodnutí procesní (odmítavé), jež však – bez dalšího – vyloučit z dosahu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. patrně nelze.
Z předchozího však plyne, že i kdyby Nejvyšší správní soud postupoval jinak (měl-li by kasační stížnost naopak za přípustnou), nemohl by jí tak jako tak vyhovět, neboť bylo dovozeno, že jí napadené rozhodnutí je nejen „podústavně“ správné, nýbrž i ústavně konformní.
Ostatně lze mít též za to, že Nejvyšší správní soud měl k dispozici – k odmítnutí kasační stížnosti – rovněž důvod podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V této souvislosti je namístě připomenout i zásadu, již zhusta Ústavní soud uplatňuje, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena – kromě reálného vlivu na výsledek sporu – právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli „spravedlivé jako celek“, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku „musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny“ (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06, III.ÚS 249/06).
Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Námitka podjatosti soudce JUDr. P. Rychetského byla formulována jen in eventum, „pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti řízení o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu“, a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu