ECLI:CZ:US:2010:3.US.2859.10.1
sp. zn. III. ÚS 2859/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 218/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 To 232/2009, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 12 T 194/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel namítá, že:
1. Proces dokazování se vyznačoval ústavněprávními nedostatky.
K jeho odsouzení, tvrdí stěžovatel, došlo bez dostatečného rozlišení míry účasti dalších spoluodsouzených, "pouze na základě jeho jednatelského oprávnění" ve společnosti ELSPOL, spol. s r. o., neboť soudy měly za to, že z uvedené pozice "musel vědět" o zahrnutí fiktivních faktur do účetnictví, resp. vyslovit v tomto směru alespoň konkludentní souhlas. Soudy v rozporu s presumpcí neviny a "zásadou individuální trestní odpovědnosti" nedocenily, že "téměř nepřišel do kontaktu s účetnictvím a upozorňuje, že jmenovaná společnost "zaměstnává účetní, daňové poradce a auditory" a "množství přijatých a vydaných faktur, které společnost eviduje", je dokumentováno též soudu předloženou "sjetinou". Od inkriminovaných daňových dokladů se distancuje s tím, že o neprovedení fakturovaných prací nevěděl, faktury "nepřebíral", "nebyl přítomen jejich podpisu", nebyly "pro něj vypsány a ani vyhotoveny" a "nezahrnul" je do daňových přiznání, resp. "nebyl srozuměn o veškerých dokladech, které byly do účetnictví účetní zahrnuty". Upozorňuje, že byť spoluodsouzený jednatel M. K. "přiznal v trestním řízení pouze jeden případ", kdy "zařizoval fiktivní fakturu za účelem svého vlastního obohacení ke škodě společnosti ELSPOL, spol. s r. o.", zůstává zřejmé, že "jich bylo anebo mohlo být více".
Dále stěžovatel vytýká, že orgány činné v trestním řízení se "bez jediného existujícího důkazu (o výši zkrácení daně) odchýlily od pravomocného a vykonatelného rozhodnutí příslušného finančního úřadu".
Procesní situace opomenutého důkazu nastala podle jeho názoru tím, že Krajský soud v Ostravě nerozhodl o návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, uplatněném v odvolacím řízení, a "zřejmě" neprovedl důkaz předloženou "sjetinou o množství přijatých a vydaných faktur obchodní společnosti".
2. V neposlední řadě stěžovatel dovozuje, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 3 tr. zákona, konkrétně "způsobení škody velkého rozsahu", které je třeba lišit od soudy konstatovaného "zkrácení daně velkého rozsahu", neboť "u zkrácení daně hrozí nerozmnožení majetku státu, kdežto u škody snížení již existujícího majetku státu", a "daň je navíc kategorií práva veřejného, škoda práva soukromého".
3. Stěžovatel konečně vyslovuje přesvědčení, že "nebylo ani rozhodnuto v přiměřené lhůtě", neboť k zahájení trestního stíhání došlo "již v lednu 2004".
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Soud prvního stupně s poukazem na §229 odst. 1 tr. řádu též rozhodl o nároku na náhradu škody uplatněném společností ELSPOL, spol. s r. o.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) a f), odst. 2, resp. §259 odst. 3 tr. řádu zrušil výrok o uloženém trestu a o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že mu uložil s poukazem na §148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod bodem 1), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení věci (pod bodem 2) a relativně samostatně stojí námitka pod bodem 3.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience - pod bodem 1 - neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soud prvního stupně a odvolací soud předestřely přiměřeně podrobný popis a interpretaci jednání stěžovatele i spoluobžalovaných, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení jeho účasti na trestné činnosti nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě individuální trestní odpovědnosti.
Odvolací soud na argumentované bázi vysvětlil, proč se soud prvního stupně odchýlil od rozhodnutí orgánů finanční správy, jakož i důvody nadbytečnosti znaleckého dokazování.
S ohledem na výše uvedené není spolehlivého argumentu ani proti závěru, že nebylo potřebné výslovně reagovat na předloženou písemnost ("sjetinu") dokladující objem obchodní činnosti společnosti ELSPOL, spol. s r. o.
V dalším bylo třeba se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů v rovině hmotněprávního posouzení věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.
Ohledně pojmu škoda obsaženého v §148 odst. 3 tr. zákona lze poukázat na ústavněprávně konformní odůvodnění usnesení dovolacího soudu, které škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., identifikuje (v rozhodných souvislostech) se situací, kdy v důsledku protiprávního činu nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku státu (resp. veřejného rozpočtu) v podobě příjmu z příslušného druhu zkrácené daně, tj. z daně z příjmů právnických osob. Z obdobného právního názoru vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, uveřejněný pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr., resp. navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 251/2007 (aprobované usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1994/07), ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1105/2007, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1084/2007 (uznané usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 661/08)) a ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 433/2008.
Též s námitkou stěžovatele ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy náležitě vypořádaly, když především odvolací soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídil, a dovolací soud aplikaci těchto hledisek - vycházeje z vlastní ustálené judikatury - přezkoumal. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o "nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, vymezující hlediska přiměřenosti trestu (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován.
Ve věci stěžovatele obecné soudy (odvolací a dovolací soud) vzaly v potaz zejména výši způsobené škody [více než 2 miliony Kč, tj. čtyřnásobek značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zákona], resp. jeho "poměrně sofistikovanou součinnost s dalšími osobami", přičemž "neúměrná" délka řízení, jakož i polehčující okolnosti (stěžovatel se nedopustil trestného činu v období před ani po spáchání inkriminovaného jednání), nalezly zdůvodněného výrazu v uložení trestu odnětí svobody při jeho dolní hranici, nadto s podmíněným odkladem. Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zákona, zde přesvědčivě dovoditelná není.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu