ECLI:CZ:US:2010:3.US.2873.10.1
sp. zn. III. ÚS 2873/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti I. S., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2010 sp. zn. 42 Co 189/2010 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. 8 C 63/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedená (nákladová) rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Okresní soud ve Frýdku - Místku v záhlaví označeným usnesením zastavil (ke zpětvzetí stěžovatelčiny žaloby) řízení o zaplacení 15 000 Kč s přísl. a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě výrok o nákladech řízení potvrdil s odůvodněním, že ku zpětvzetí žaloby nedošlo pro jednání žalovaného, nýbrž proto, že odpadl předmět sporu, a z procesního hlediska tudíž žádný z účastníků zastavení řízení nezavinil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tomuto názoru oponuje, a má za to, že za situace, kdy exekučního titulu proti žalovanému dosáhla v rámci proti němu vedeného konkursního řízení, je namístě aplikovat ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř., jelikož ku vzetí žaloby zpět tím došlo pro chování žalovaného. S odkazy na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 288/05, I. ÚS 1227/09, I. ÚS 1531/07 a I. ÚS 315/07 se proto domnívá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, pakliže jí náhradu nákladů řízení nepřiznaly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v projednávané ústavní stížnosti výlučně jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí.
Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde tedy zjevně nejsou, a to ani v případě, že by v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti, což se v dané věci přesvědčivě nezjevuje; "odpadnutí" předmětu sporu je důvodem postupů podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dokonce typicky. Stěžovatelka evidentně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není, a nedoceňuje naopak okolnost, že není povolán k ochraně prosté zákonnosti, nýbrž až ústavnosti (viz výše).
Již jen pro úplnost je proto vhodné zaznamenat, že stěžovatelčiny odkazy na nálezy Ústavního soudu nejsou přiléhavé, neboť tamní skutkové a právní znaky se od její věci relevantně odlišují, v důsledku čehož závěry těchto nálezů nejsou bez dalšího použitelné. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 288/05 se žalovaný uchýlil k exekutorskému zápisu, čímž žalobci nabídl jiný exekuční titul, a to vlastním aktivním chováním, což ve stěžovatelčině věci absentuje. Kasačním důvodem ve věci sp. zn. I. ÚS 1227/09 byla seznaná libovůle obecného soudu, jenž se neseznámil řádně se spisem, a z toho vyplynul zjevný rozpor se závěrem, že stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 Ústavní soud vytkl obecnému soudu zcela nedostatečné odůvodnění nákladového výroku a konečně ve věci sp. zn. I. ÚS 315/07 byly posuzovány specifické nákladové otázky zastavení řízení při záměně jeho účastníků.
Je tak namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu