ECLI:CZ:US:2010:3.US.2931.10.1
sp. zn. III. ÚS 2931/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TARANIS INVEST, s. r. o., se sídlem Praha 1, Vodičkova 699/30, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou v Praze 1, V Jámě 1, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 2010 č. j. 22 EC 382/2009-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopie přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 213 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný, jako řidič vozidla, neuhradil náklady spojené se zjištěným přetížením vozidla ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Aktivní legitimace stěžovatelky vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatelka byla pověřena plnou mocí ze strany správce komunikace, Technické správy komunikací hl. m. Prahy, k provádění kontrolního vážení, měření a inkasu případně vzniklých nákladů.
Okresní soud v České Lípě (dále též "okresní soud") žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že v daném případě bylo sice prokázáno, že druhá hnací náprava tahače předmětného vozidla překročila o 22 % největší povolenou hmotnost nápravy, ovšem celková povolená hmotnost vozidla (soupravy) překročena nebyla. Okresní soud dospěl k závěru, že pokud bylo předmětné vozidlo tvořeno tahačem a přívěsem, je nutné, vzhledem ke znění ustanovení §15 odst. 5 věty první vyhlášky č. 341/2002 Sb., povinnost nepřekročit největší povolenou hmotnost vázat toliko k vozidlu jako celku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před okresním soudem a namítá, že tento soud se dopustil ústavně nekonformní aplikace ustanovení §15 odst. 5 vyhlášky č. 341/2002 Sb. Napadené rozhodnutí je, dle názoru stěžovatelky, v rozporu se smyslem a účelem zákona a tedy vadné. V důsledku těchto okolností bylo stěžovatelce znemožněno domáhat se jejích práv a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentů obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s výkladem podústavního práva, učiněným obecným soudem. Argumenty stěžovatelky míří k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr než okresní soud v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud k takto pojaté argumentaci uvádí, že s ohledem na ústavní vymezení jeho postavení je jeho úkolem ochrana ústavnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním právních závěrů obecných soudů. To mu přísluší pouze za situace, kdy by rozhodováním obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před okresním soudem a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Závěry okresního soudu jsou ústavně zcela konformní. V předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Pokud okresní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud nadto konstatuje, že vzhledem k výši částky, jejíž zaplacení stěžovatelka požadovala, věc lze v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 597/10, II. ÚS 2538/0 či II. ÚS 2538/09; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatelky nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu