ECLI:CZ:US:2010:2.US.597.10.1
sp. zn. II. ÚS 597/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, právně zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 184 EC 107/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 3. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí ve výroku II. „ohledně nákladů řízení“. V nesprávnosti tohoto rozhodnutí spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
Shora uvedeným rozsudkem byla přiznána stěžovatelce náhrada nákladů řízení ve výši 9 701 Kč, a v této sumě není obsažena částka 2 604 Kč, která měla představovat cestovní výdaje.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a obdobně i rozhodnutí ve věcech IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat přesto, že námitky stěžovatelky vztahující se ke kvalitě odůvodnění jsou do jisté míry relevantní. Nicméně obecný soud v odůvodnění shrnul důkazy předložené stěžovatelkou k posouzení výše nákladů řízení a vyložil jaké údaje ve vyúčtování cestovní náhrady absentovaly (počet kilometrů a údaj o tom, které konkrétní cestovní výdaje požaduje). Za tohoto stavu je možno přisvědčit závěru, že napadené rozhodnutí i přes jistou stručnost je přesvědčivé a rozhodně nelze vytýkaný problém přesunout do ústavně právní roviny.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj