ECLI:CZ:US:2010:3.US.3003.10.1
sp. zn. III. ÚS 3003/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Z., právně zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská tř. 21, proti usnesení Policie ČR - Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, ze dne 7. 9. 2010 č. j. KRPT-9789-95/TČ-2010-070072 a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 5 ZT 433/2010, za účasti Policie ČR-Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, bylo v záhlaví označeným usnesením policejního orgánu ze dne 7. 9. 2010 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že nejméně od dubna roku 2010 na různých místech v Ostravě přechovával zařízení a chemikálie sloužící k výrobě látky pervitin, tuto látku nejméně ve dvou případech v dosud nezjištěném množství vyrobil a prodával, resp. za protislužbu dával k dalšímu užití jiným osobám, mezi nimi také V. T., M. S. a J. V. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 15 T 96/2007 uznán vinným trestným činem dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou, jejž stěžovatel vykonal dne 15. 11. 2008.
Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel do protokolu ihned stížnost, která však byla v záhlaví označeným usnesením státní zástupkyně ze dne 21. 9. 2010 jako nedůvodná dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel obsáhlou důkazní polemikou brojil proti dosavadním skutkovým zjištěním orgánů činných v trestním řízení, jež mají zakládat podezření, že se výše uvedené trestné činnosti dopustil. Stěžovatel má za to, že popis skutku, jenž je mu kladen za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání, není dostatečně určitý; ze strany policie jde o pouhé vágní spekulace, jež postrádají náležitého odůvodnění. Z napadeného usnesení dle názoru stěžovatele není dostatečně jasné, jakým způsobem se měl trestného činu dopustit. Okruh osob, jimž měl stěžovatel prodávat drogu, je určen neuzavřeným výčtem s tím, že stěžovatel měl prodávat pervitin údajně i dalším blíže nezjištěným osobám. Rovněž množství drogy, o níž se mělo jednat, není dostatečně konkretizováno. Stěžovateli je tímto způsobem znemožněno, aby účinně zformuloval svou obhajobu. Dle názoru stěžovatele nelze na základě takto vágně formulovaných skutkových zjištění dospět k závěru o důvodnosti trestního stíhání.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti, srov. článek 4, článek 90 Ústavy).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a proti navazujícímu rozhodnutí státní zástupkyně o opravném prostředku. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svá starší rozhodnutí o návrzích obdobných (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 349/99, I. ÚS 651/2000, III. ÚS 554/03, II. ÚS 369/05, III. ÚS 693/06, nověji IV. ÚS 351/09, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho hlavním smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku (k otázce totožnosti skutku a významovému rozdílu mezi "skutkem" a "popisem skutku" viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 553/2009, dostupné v on-line databázi rozhodnutí na http://www.nsoud.cz). Dále je v tomto stadiu trestního řízení akcentována nutnost zajistit ochranu důkazních pramenů a i zřetel na další společenské a individuální zájmy, včetně bezpečnosti svědků, s čímž požadavek detailního a vyčerpávajícího popisu stíhaného skutku nemusí být vždy slučitelný (blíže viz argumentaci uvedenou v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 239/04, II. ÚS 369/05 a dalších).
V projednávané věci je třeba konstatovat, že napadené usnesení policejního orgánu se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nikterak nevymyká požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Skutek sám je ve výroku usnesení popsán poměrně podrobně tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Napadené usnesení je stručně, leč dostatečně konkrétně odůvodněno, takže policejnímu orgánu nelze svévolný postup vytýkat. Lze dále odkázat na závěry dozorující státní zástupkyně, pokud jde o výčet důkazů a úkonů, na jejichž základě bylo napadené usnesení vydáno.
Vzhledem k tomu, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele, je Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu