ECLI:CZ:US:2010:3.US.3037.09.1
sp. zn. III. ÚS 3037/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Danielou Pospíchalovou, advokátkou v Dolní Cerekvi 258, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 6 Ads 109/2007-110 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007 č. j. 2 Cad 61/2007-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 23.11. 2009, řádně doplněnou podáním advokátky ze dne 10. 1. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", právo na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal o starobní důchod I. pracovní kategorie s předčasným odchodem do důchodu v 56 letech; odpracování 20 let v I. kategorii tvrdil a dokládal zaměstnáním u dvou subjektů. Česká správa sociálního zabezpečení žádost zamítla z důvodu nesplnění zákonné podmínky - nedosažení snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod, protože stěžovatel neodpracoval nejméně 20 roků v I. kategorii [§31 odst. 1 a §74 zákona č. 155/1995 Sb., §21 odst. 1 písm. d), §14 odst. 1, odst. 2 písm. k), odst. 3 a 5 zákona č. 100/1988 Sb.]. Stěžovatel podal proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007 č. j. 2 Cad 61/2007-22 pro nedůvodnost. Soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno zaměstnání v I. pracovní kategorii v délce 11 let a 278 dnů v dole Tušimice, avšak stěžovatel neprokázal výkon zaměstnání v I. pracovní kategorii ve vztahu k dolu Nemojov (soud vyšel z evidenčního listu, který neshledal rozporným s rezortním seznamem, poukázal na druh činnosti stěžovatele, výčet lomů a potřebu odlišovat činnosti v rámci těžby; zařazení do zaměstnání II. pracovní kategorie neshledal vadným), nárok na důchod stěžovateli proto dosažením 58 let nevzniká a do dosažení důchodového věku mu tedy chybí doba delší tří let. Stěžovatel podal kasační stížnost, ve které namítal především to, že by nemělo být rozhodné označení jeho zaměstnání v evidenčním listu, ale podrobný popis charakteru práce, který vypovídá o nutnosti zařazení do I. pracovní kategorie; poukázal také na zařazení u jiných lomů. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. 6 Ads 109/2007-110 kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského soudu v tom, že nárok na starobní důchod nevznikl. Zabýval se popisem charakteru práce stěžovatele ve vztahu k úpravě v rezortním seznamu a dospěl k závěru, že zařazení do II. preferované pracovní kategorie bylo správné.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakoval svou námitku, že jeho práce v dole Nemojov má být zařazena do I. pracovní kategorie, resp. že dle rezortního seznamu tato charakteristika popisu práce odpovídá pracím zařazeným do I. kategorie. Stěžovatel uvedl, že většinu života pracoval v těžbě při těžkých podmínkách v prašném prostředí a při ohrožení silikózou, přičemž existují stejné pracovní pozice u jiných zaměstnavatelů, kteří zaměstnancům vykazují v evidenčních listech I. pracovní kategorii. Nově stěžovatel namítl, že závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu byl zaujat, aniž by byl vyhotoven pracovní posudek nebo nějaké odborné vyjádření.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V daném případě stěžovatel vznáší tutéž námitku jako v předchozím řízení, tedy že popis jeho práce odpovídá I. pracovní kategorii dle rezortního seznamu. Touto otázkou se však již zabývaly správní soudy, přičemž zejména v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou poměrně podrobně uvedeny úvahové postupy vedoucí k jejich závěru. Stěžovatel takto konkrétně rozvedené úvahy a závěry soudu nezpochybňuje, toliko opět obecně uvádí popis své práce (z té vyšel i Nejvyšší správní soud) s tím, že odpovídá I. kategorii. Není tedy ani zřejmé, v čem považuje stěžovatel úvahy Nejvyššího správního soudu a rozsáhlé odůvodnění jeho závěrů za chybné. Ústavní soud přitom shledává závěry Nejvyššího správního soudu za dostatečně vysvětlené; nelze zde hovořit o libovůli či o opomenutí některých kasačních námitek. Pokud jde o námitku, že nebylo provedeno/vyžádáno žádné odborné vyjádření, je třeba předně uvést, že jde o námitku novou. Stěžovatel již v předchozím řízení tvrdil, že popis jeho práce naplňuje podmínky I. kategorie, avšak není zřejmé, že by navrhl v tomto směru též provedení důkazu nějakým odborným vyjádřením či např. znaleckým posudkem (viz stěžovatelem předložená kasační stížnost jako příloha k ústavní stížnosti). Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by takový důkazní návrh vznesl a tento byl soudy opomenut/neproveden. Pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity. Stěžovatel dále opakovaně poukazuje na to, že u jiných zaměstnavatelů je táž práce zařazena do I. kategorie. Rovněž touto námitkou se zabýval Nejvyšší správní soud, a to v rozsahu odpovídajícím obecnosti této námitky stěžovatele v kasační stížnosti (čl. 6 rozsudku). Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí tuto námitku obecně, když navíc pouze zmiňuje (nově) jednoho konkrétního zaměstnavatele. Pokud jde o reakci Nejvyššího správního soudu na tuto stěžovatelovu námitku, tak stěžovatel s ní nijak v ústavní stížnosti nepolemizuje ani netvrdí, že by se Nejvyšší správní soud s námitkou nedostatečně vypořádal. Ani v ústavní stížnosti není tato námitka, kterou stěžovatel vznáší s poukazem na právo rovnosti, předestřena konkrétně či více vyargumentována; stěžovatel v tomto směru nenavrhuje a nepředkládá ke svému obecnému tvrzení rovněž žádné důkazy, nehledě již na hypotetickou možnost vadného vyplnění evidenčního listu tímto konkrétním jedním/jiným zaměstnavatelem.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv skutečnostmi stěžovatelem namítanými (námitky v ústavní stížnosti byly buď řádně vypořádány, byly vzneseny příliš obecně nebo byly nové), proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu