ECLI:CZ:US:2010:3.US.310.10.1
sp. zn. III. ÚS 310/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. P. H. PhD. a 2/ Vinohradská správcovská s. r. o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupených Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, č. j. 29 Ca 186/2009-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3, čl. 37 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené usnesení ve výroku III., jímž jim krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Též navrhují, aby Krajskému soudu v Brně bylo uloženo uhradit jejich náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Žalobou podanou dne 22. 9. 2009 proti žalovanému Zeměměřičskému a katastrálnímu inspektorátu v Brně se stěžovatelé domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu s tím, že žalovaný nerozhodl v zákonné lhůtě o odvolání, které podal první stěžovatel proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov, ze dne 4. 8. 2009.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2009, č. j. 29 Ca 186/2009-42, řízení zastavil, neboť stěžovatelé vzali žalobu zpět "pro pozdější chování žalovaného", který po podání žaloby požadované rozhodnutí vydal. Náhradu nákladů řízení soud stěžovatelům nepřiznal, když se uchýlil k užití ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., a "důvody hodné zvláštního zřetele" shledal v tom, že žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána buď předčasně nebo v krátké době po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí. Podle soudu i v případě "několikadenního zpoždění" nezavdal žalovaný příčinu "pro okamžité ... podání žaloby na ochranu proti nečinnosti".
Z procesního spisu se podává, že odvolání bylo podáno 20. 8. 2009; pak lhůta pro jeho vyřízení trvala do 19. 9. 2009, resp. 19. 10. 2009 (30, event. 60 dnů podle §71 odst. 1, 3 správního řádu), přičemž žalobu proti nečinnosti podali stěžovatelé dne 22. 9.2009. Z toho plyne, že v případě 30-ti denní lhůty k rozhodnutí o odvolání byla žaloba podána tři dny poté, a pakliže by tato lhůta činila 60 dnů (ve "složitějších věcech"), byla podána ještě před jejím uplynutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že odůvodnění náhradového výroku krajského soudu vykazuje známky libovůle a nahodilosti, neboť soud dostatečně nevysvětlil, na jakých skutečnostech své rozhodnutí o užití §60 odst. 7 s. ř. s. zakládá; pokud soud shledal důvody pro aplikaci tohoto mimořádného institutu pouze v realizaci jejich zákonem aprobovaného práva, bylo jeho povinností tento (podle stěžovatelů absurdní) závěr jednoznačně objasnit. V právním závěru soudu pak spatřují (pro futuro) pro účastníky řízení ztížení podmínek přístupu k soudu, neboť navrhovatel by musel i v případě důvodné žaloby proti nečinnosti počítat s tím, že bez ohledu na výsledek řízení před správním soudem mu náhrada nákladů nebude přiznána. Namítají rovněž, že v důsledku nesprávné aplikace §60 odst. 7 s. ř. s. jim byla "de facto odepřena náhrada škody způsobená .... nesprávným úředním postupem" žalovaného, neboť náklady řízení lze - prý - pod pojem škody "v tradičním slova smyslu" podřadit; v postupu soudu shledávají i porušení zásady rovnosti účastníků, jakož i zásady předvídatelnosti a nediskriminace.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §60 odst. 3 s. ř. s. platí - coby zásada - že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může však soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává ( 60 odst. 7 s. ř. s.).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení či soudního řízení správního bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. (obdobně viz §150 o. s. ř.), jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř., jež je založeno na shodném principu jako §60 odst. 7 s. ř. s., v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, a pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
V dané věci je pak namístě úsudek, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být - vzhledem k vyjádřené argumentaci ve prospěch aplikace ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. - o "správnosti" kritického náhradového výroku pochybnosti. Nelze podlehnout, jak zřejmě činí stěžovatelé, představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jež se zhusta ustavuje patrně již proto, že jiné opravné instance zde není.
Úvahy stěžovatelů o ztížení podmínek pro přístup k soudu "pro futuro", stejně jako že nepřiznané náklady řízení implikují "náhradu škody", buď akceptovatelné nejsou vůbec, nebo jsou napadenému procesnímu výsledku mimoběžné.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Požadovaná náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nemohla být stěžovatelům přiznána již s ohledem na tento jeho výsledek.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu