ECLI:CZ:US:2010:3.US.3141.10.1
sp. zn. III. ÚS 3141/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ř., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2010 č. j. 9 Co 805/2008-48, spolu s návrhy na zrušení ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, a zaplacení nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložené kopie napadeného rozsudku vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zmítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal vůči žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, zaplacení částky 3.359,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se domáhal uvedené částky s tím, že se jedná o náklady, které musel vynaložit na svou obhajobu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 71/2002. Rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. Na základě jím podaného odvolání byl tento rozsudek zrušen a v rámci nového projednání věci byl obžaloby zproštěn. Předmětnou částku měl stěžovatel vynaložit v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, žalovaná však jeho požadavek na odškodnění odmítla, neboť nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a uvádí, že ke škodě, představované zbytečnými náklady na obhajobu, by nedošlo, nebýt nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně, který své pochybení napravil až poté, kdy jeho nesprávné rozhodnutí zrušil odvolací soud. Tvrdí, že náklady na obhajobu byly účelné a nebýt podaného odvolání, popř. jeho zastoupení při veřejném zasedání a hlavním líčení po zrušení rozsudku, byl by potrestán nezákonně. Stěžovatel dále uvádí, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání by bylo bezvýsledné, a tvrdí, že argumentace soudu nesplněním této formální podmínky nemá oporu v logice věci ani v rozumném výkladu platné právní úpravy (§8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již vícekrát judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. návrhů týkajících se peněžitého plnění nepřevyšujících určitou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09 či II. ÚS 597/10). S účinností od 1. 7. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo novelizováno ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř a horní hranice bagatelních věcí byla zvýšena na 10.000, - Kč.
V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní
částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dále uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09).
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 3.359,- Kč s příslušenstvím. Ústavní soud uvádí, že nemá důvod se v nyní projednávané věci odchylovat od názoru vyjádřeného v jeho judikatuře, že za výše uvedených okolností nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.
V nyní posuzované věci se však jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí je dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněno, a odvolací soud se vypořádává s námitkami stěžovatele, které opětovně vznáší i v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný podle judikatury Ústavního soudu i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona či vyhlášky nebo jejich jednotlivého ustanovení. Rovněž návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu