ECLI:CZ:US:2010:3.US.478.10.1
sp. zn. III. ÚS 478/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem Tábor, Ústecká 704, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 12. 2009 č. j. 15 Co 804/2009-57 a výrokům III. a IV. usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 10. 2009 č. j. 11 C 224/2008-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení v jeho občanskoprávní věci, neboť těmito rozhodnutími, jakož i postupem obecných soudů, byl dotčen ve svém právu na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 30. 10. 2009 č. j. 11 C 224/2008-41 zastavil řízení o žalobě, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že smíšená smlouva o budoucí kupní a budoucí nájemní smlouvě uzavřená mezi Galerií Dvořák, a. s. (žalovanou) a Městem Tábor (vedlejším účastníkem) je neplatná (výrok I.), vyslovil, že se stěžovateli vrací soudní poplatek (výrok II.), a zavázal stěžovatele nahradit žalované náklady řízení ve výši 24 871 Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníkovi ve výši 20 900 Kč (výrok IV.). Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení §146 odst. 2, věty první, o. s. ř. s tím, že stěžovatel procesně zavinil zastavení řízení, když žalobu vzal zpět se zřetelem k právnímu názoru, že mu k ní nesvědčí aktivní legitimace (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2081/2004), dovolávat se postavení žalobce coby "zastupitele" měl soud za "absurdní" (ostatně sám hlasoval pro uzavření posléze napadených smluv), a konečně konstatoval, že nebylo zjištěno, že k ukončení účinnosti smluv došlo jakkoli v souvislosti se stěžovatelem zahájeným řízením.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 12. 2009 č. j. 15 Co 804/2009-57 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. potvrdil. Uvedl, že dohodou o ukončení účinnosti smluv ještě žalovaná a vedlejší účastník nedali najevo, že uznávají stěžovatelovo tvrzení o neplatnosti těchto smluv, a proto žalobci nic nebránilo v tom, aby i nadále prokazoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Oproti tomu je stěžovatel názoru, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované a vedlejšího účastníka, kteří "pod tlakem žaloby" ukončili účinnost sporných smluv, a proto mu měla být náhrada nákladů řízení přiznána. S poukazem na ustanovení §70 zákona č. 128/2000 Sb. se jakožto zastupitel Města Tábora cítí být aktivně legitimován k podání žaloby, a to, že hlasoval pro přijetí návrhu na uzavření smluv nepokládá za rozhodné, neboť "mezitím se situace změnila" a usnesení zastupitelstva nebo rady "nemůže platit na věčné časy, ale nejpozději po čtyřech letech se promlčuje".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Nad tento rozhodný rámec se sluší - přesto - zaznamenat, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zjevně i "podústavně" správné, neboť nebyla-li by žaloba vzata zpět, musela by být evidentně zamítnuta z důvodů, jež přiléhavě vyjádřil Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí ze dne 26. 10. 2004 ap. zn. 28 Cdo 2081/2004, a úsudek stěžovatele, že by tomu mohlo být jinak se zřetelem k ustanovení §70 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích, jež zakazuje zkrátit člena zastupitelstva obce na jeho právech vyplývajících z jeho pracovního nebo jiného obdobného poměru, je neakceptovatelný očividně.
Řečené pak vede k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu