ECLI:CZ:US:2010:3.US.845.10.1
sp. zn. III. ÚS 845/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem AK se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2009 č. j. 6 Ads 91/2009-92, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 4 Cad 49/2008-65 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. března 2005 č. 365 814 067, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. března 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2009 č. j. 6 Ads 91/2009-92, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 4 Cad 49/2008-65, jakož i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 9. března 2005 č. 365 814 067, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. března 2005 č. 365 814 067 byl stěžovatelce podle ust. §21 zákona č. 100/1988 Sb., a §68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přiznán od 14. srpna 1993 starobní důchod. V rozhodnutí je uvedeno, že od ledna 2005 náleží stěžovatelce starobní důchod ve výši 7179,- Kč měsíčně s tím, že nárok na doplatek důchodu za dobu před 1. listopadu 2001 podle ust. §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž vyslovila nesouhlas s výpočtem výše starobního důchodu. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 4 Cad 49/2008-65 tak, že ji zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2009 č. j. 6 Ads 91/2009-92 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadaná rozhodnutí správních soudů vycházejí, shodně jako rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, z neúplného osobního listu důchodového zabezpečení. Podle stěžovatelky osobní list důchodového zabezpečení vykazuje nepřesnosti a chyby, které negativně ovlivnily výpočet invalidního důchodu. V přehledu zaměstnání není zahrnuto období od 1. dubna 1991 do 13. srpna 1993 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v trvání 866 dní. Stěžovatelka je přesvědčena a dovozuje z nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., že doba, stanovená v ust. §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., končí až dnem 1. listopadu 1994, účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Do doby zaměstnání je nutno dle názoru stěžovatelky počítat 15273 dní, což se rovná 41 roků a 306 dní. Česká správa sociálního zabezpečení a soudy nesprávně započetly dobu zaměstnání pouze do 31. března 1991. Soudy vycházely ze stavu dle vyjádření České správy sociálního zabezpečení, nevzaly v úvahu, že vykazuje dobu pojištění v trvání téměř 42 let podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Stěžovatelka se analogicky domnívá, že doba stanovená v ust. §24, která má být v tomto případě zvažována pro účely důchodového zabezpečení od skončení pracovního vztahu do dne vzniku nároku na starobní, invalidní nebo částečný invalidní důchod, nejdéle však do dne účinnosti tohoto zákona, končí dnem 1. listopadu 1994, tedy účinností shora uvedeného nálezu. V případě stěžovatelky je prý relevantní den odchodu do starobního důchodu, tj. 14. srpna 1993. Závěr Městského soudu v Praze týkající se účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v případě stěžovatelky prý není správný.
V řízeních stěžovatelka uplatňovala nárok na doplatek důchodu za dobu před 1. listopadem 2001, neboť žádost o důchod prý podala již 14. dubna 1994 na mezinárodním odboru Ministerstva práce a sociálních věcí ČR neprodleně po vydání nálezu Ústavního soudu, který umožnil uplatnění restitučních nároků včetně oblasti sociální i osobám, které nemají trvalý pobyt na území České republiky. Dle ust. §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, nárok nezanikl, neboť po celou tuto dobu probíhalo řízení o důchodu a o skončení pracovněprávního vztahu. Stěžovatelka uplatnila nárok na starobní důchod od 14. srpna 1993. Již při projednávání této žádosti upozorňovala na skutečnost, že pracovala na pozici vysokoškolského učitele na katedře stavební mechaniky, stavební fakulty ČVUT. Stěžovatelka je názoru, že je nutno vycházet i z výdělků z období zaměstnání ve Velké Británii nebo je nutno analogicky vycházet ze situace, že kolegyně stěžovatelky dosahovaly v roce 1994 starobních důchodů ve výši cca 9.000,- Kč.
Nesprávně prý byl stanoven i roční výdělek, který byl stanoven jako roční výdělek středoškoláka, nikoliv z průměrného výdělku vysokoškolského pedagoga. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vychází z let 1965-1969. Dle stěžovatelky a jejího propočtu by mělo být vycházeno z průměrného výdělku v letech 1989-1993. Nesprávně byl proveden výpočet důchodu z nástupního platu a ne z platu v době, kdy podle ust. §53 odst. l písm. c) zákoníku práce byl se stěžovatelkou ukončen pracovní poměr. Ve všech rozhodnutích České správy sociálního zabezpečení, tj. rozhodnutích o přiznání starobního důchodu, rozhodnutích o přiznání invalidního důchodu a konečně i v rozhodnutí o přiznání důchodového příplatku podle ust. §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., se promítá chybné posouzení osobnostního postavení stěžovatelky, tj. není vzato v úvahu, že jde o devizovou cizozemku s trvalým pobytem ve Velké Británii a přechodným pobytem v České republice.
Rozhodování správních soudů je dle názoru stěžovatelky stiženo shodnou vadou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že z obsahu podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje tytéž námitky, které předestřela již v řízení o kasační stížnosti a se kterými se Nejvyšší správní soud již vypořádal. Stěžovatelka se tedy domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato úloha mu však - jak bylo již výše uvedeno - nepřísluší.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že námitky stěžovatelky jsou shodné jako její námitky vznesené do rozhodnutí ve věci o přiznání jejího invalidního důchodu (vyjma námitky o době podání žádosti o starobní důchod). Tyto námitky nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a kasační stížnost stěžovatelky, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2006 č. j. 1 Cad 96/2005-43, byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2008 č. j. 6 Ads 47/2007-71. Proti rozsudkům správních soudů obou stupňů a proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2177/08 odmítnuta.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2177/08 konstatoval, že pokud stěžovatelka namítá, že bylo v její věci nesprávně interpretováno ust. §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, není její úvaha správná. Ústavní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že z nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nelze dovodit, že doba, stanovená v ust. §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., končí dnem 1. listopadu 1994, tedy účinností tohoto nálezu. Uvedený nález zrušil část ust. §3 odst. 1 a ust. §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se trvalého pobytu na území České republiky. Pokud pak Ústavní soud v ust. §5 odst. 2 a 4 uvedeného zákona zrušil slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", lze to vztahovat pouze k uvedenému ust. §5, jenž se týká vydání věci, což není případ stěžovatelky. Městský soud v Praze proto v souladu se zákonem shledal správný postup žalované, která započetla stěžovatelce dobu zaměstnání do 31. března 1991, tj. do dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který je zcela v mezích ústavnosti a Ústavní soud mu tak nemá co vytknout. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v rozhodnutích České správy sociálního zabezpečení ani správních soudů není vzato v úvahu, že je devizovou cizozemkou s trvalým pobytem ve Velké Británii a přechodným pobytem v České republice, stěžovatelka neuvádí, jaký negativní důsledek by pro ni tato skutečnost ve vazbě na výši přiznaného invalidního důchodu mohla mít, proto se Ústavní soud touto námitkou stěžovatelky nemohl více zabývat.
Závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2177/08 lze stáhnout i na nyní projednávanou věc stěžovatelky. K otázce postupu při výpočtu starobního důchodu pro stanovení průměrného výdělku se podrobně vyjádřil Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze správně poukázal na to, že postup České správy sociálního zabezpečení je v souladu s ust. §24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., a rovněž Nejvyšší správní soud se s takovýmto posouzením věci provedeným Městským soudem v Praze ztotožnil. K námitce stěžovatelky, že žádost o důchod podala stěžovatelka již v roce 1994, resp. v roce 1993, což je v rozporu s tvrzením České správy sociálního zabezpečení, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka nijak nedoložila, že žádost o důchod podávala již v uváděné době.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu