ECLI:CZ:US:2010:3.US.888.10.1
sp. zn. III. ÚS 888/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, Pivovarské náměstí 557, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009 č. j. 2 To 45/2009-542, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 3. 2010 obdržel Ústavní soud podání, nadepsané jako "ústavní stížnost", které však nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Kromě konstatování, že navrhovatel nesouhlasí s odsouzením za trestný čin, neobsahovalo toto podání žádnou argumentaci, a zejména nebyl splněn požadavek povinného zastoupení advokátem dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na výzvu k odstranění vad a po poučení o náležitostech návrhu dle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu zaslal právní zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2010 návrh nadepsaný jako "Doplnění ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009 č. j. 2 To 45/2009-542". Dle tohoto návrhu mělo v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci dojít k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vlastní argumentace ústavní stížnosti je i po odstranění některých formálních vad velmi kusá. Stěžovatel paušálně konstatuje nesprávnost závěru o své vině trestným činem, k níž dospěl obecný soud, a bez bližšího upřesnění zpochybňuje věrohodnost soudem vyslechnutých svědků. Věrohodnost klíčového svědka je dle názoru stěžovatele zpochybněna tím, že tento svědek byl z předmětného trestného činu sám nařčen. Dle názoru stěžovatele tak došlo k porušení trestněprávní zásady rozhodování in dubio pro reo.
Jak vyplývá z přiložených rozhodnutí obecných soudů, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 4. 2009 č. j. 28 T 3/2009-452, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), jehož se dle skutkových zjištění dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 20. 4. 2008 kolem 02.50 hod. poblíž autobusové zastávky v obci Jindřichov, okr. Šumperk, v podnapilém stavu po předchozí rozepři celkem osmkrát bodl nožem s čepelí o délce 82 mm do hrudníku, zad a břicha poškozeného Z. V., s úmyslem jej usmrtit, čímž mu způsobil závažná a život bezprostředně ohrožující poranění, přičemž k úmrtí poškozeného nedošlo jen šťastnou náhodou. O odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozeného Z. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 29. 6. 2009, jímž všechna podaná odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1531/2009, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti toliko konstatuje a odvozuje od jeho doručení běh lhůty k podání ústavní stížnosti. V záhlaví ústavní stížnosti stěžovatel jako napadené rozhodnutí však výslovně označil toliko usnesení soudu odvolacího. Rovněž v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel explicite uvedl, že "ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009 č. j. 2 To 45/2009 - 542, neboť právě tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem". Konečně v petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se označené rozhodnutí vrchního soudu ruší.
Vzhledem k výslovnému označení napadeného rozhodnutí i vzhledem k tomu, že odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje žádnou argumentaci či námitku vůči rozhodnutí dovolacího soudu, nezbývá než konstatovat, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání projednávaným návrhem nenapadl. Tato skutečnost má pro řízení o ústavní stížnosti zcela zásadní význam. Platí totiž, že Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, dostupná v internetové databázi NALUS).
Je nutné zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na ,,návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo dojít před 6. lednem 2010, kdy ve věci zasedal Nejvyšší soud. Původní, nekvalifikovaný návrh stěžovatele byl k poštovní přepravě podán dne 25. 3. 2010.
K uvedenému lze ještě poznamenat, že pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Naopak, pokud by se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání.
S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj