ECLI:CZ:US:2010:4.US.1183.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1183/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. března 2010 č. j. 27 Nc 4987/2008-77 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. února 2010 č. j. 087 Ex 1243/08/N1, vydaného soudní exekutorkou Exekutorského úřadu v Rakovníku JUDr. Hanou Šajnerovou, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a soudní exekutorky JUDr. Hany Šajnerové, Exekutorský úřad Rakovník, se sídlem v Rakovníku, Husovo nám. 22, jako účastníků řízení a společnosti HARTOS s. r. o., IČO: 25123548, se sídlem v Praze, Víta Nejedlého 17, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. dubna 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť v nich spatřovala porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce byla stěžovatelce stanovena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 7 800 Kč. Z této částky činila odměna exekutora 3 600 Kč včetně DPH a výdaje a náhrady byly stanoveny v paušální výši 4 200 Kč včetně DPH. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl námitky proti uvedenému příkazu.
Stěžovatelka tvrdí porušení svých základních práv v důsledku toho, že při stanovení výše odměny exekutora nebylo přihlédnuto k některým právně významným skutečnostem. V první řadě měla být exekuce nařízena pro vymožení částky ve výši 9 871 Kč, ačkoliv dluh stěžovatelky činil ke dni podání návrhu na nařízení exekuce pouze 683 Kč. Kromě této částky totiž stěžovatelka splnila v převážné části svoji povinnost zcela dobrovolně ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce vedlejší účastnicí. Podle jejího názoru přitom nelze za zákonný považovat stav, kdy je nařízena exekuce pro vymožení peněžité částky představující patnáctinásobek skutečně dlužné částky, aniž by se tato skutečnost posléze odrazila v rozhodnutí příslušného exekutora při stanovení výše nákladů exekuce.
Dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že zbývající částku uhradila v době po nařízení exekuce, avšak před jejím nuceným provedením, a to přímo ve prospěch vedlejšího účastníka, tedy bez jakéhokoli přičinění soudní exekutorky. Ta tak v konečném důsledku žádné plnění od stěžovatelky nevymohla. Jak přitom plyne z právních závěrů obsažených v některých nálezech Ústavního soudu (stěžovatelka v této souvislosti cituje nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/06, sp. zn. II. ÚS 1038/08 a sp. zn. II. ÚS 233/09), tato skutečnost měla být ze strany soudní exekutorky i okresního soudu reflektována při stanovení výše odměny exekutora, přičemž k jejímu snížení mělo dojít i ve vztahu k minimální odměně exekutora za provedení exekuce podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka v nerespektování příslušné judikatury Ústavního soudu, přičemž v důsledku stanovení nákladů exekuce včetně odměny exekutora v plné výši mělo být zasaženo i do vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti a zároveň si vyžádal spis vedený u okresního soudu sp. zn. 27 Nc 4987/2008 a exekuční spis Exekutorského úřadu v Rakovníku sp. zn. 087 Ex 1243/08.
Okresní soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatelka splnila svoji povinnost z převážné časti, neměla vliv ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení. Pro její určení totiž není rozhodný poměr jejího úspěchu či neúspěchu ve věci, nýbrž výše vymoženého plnění. V této souvislosti poukázal okresní soud na to, že návrh oprávněné na nařízení exekuce byl důvodný minimálně do částky 638 Kč. Souhlasil sice, že částku, která byla povinným uhrazena dobrovolně po nařízení exekuce, nelze zahrnout do základu pro stanovení odměny exekutora, tato skutečnost však nemá v dané situaci vliv na odměnu stanovenou v minimální výši, na níž má exekutor podle §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. nárok i v případě, že v rámci exekuce nic nevymůže. Posouzení toho, zda odměna v této minimální výši odpovídá či neodpovídá činnostem exekutorem realizovaným, exekučnímu soudu s ohledem na explicitní a kogentní právní úpravu nepřísluší. Závěrem svého vyjádření okresní soud uvedl, že stěžovatelka ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce pouze požadovala, aby soud vzhledem ke skutečnosti, že oprávněný byl ve věci úspěšný jen z části, uložil povinnost k úhradě nákladů exekuce oprávněnému. Ohledně výše odměny však ničeho nenamítala.
Soudní exekutorka JUDr. Hana Šajnerová ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v napadeném soudním rozhodnutí. Vedlejší účastníce se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která ve své replice odkázala na svá předchozí podání.
III.
Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že dne 19. listopadu 2008 podala vedlejší účastníce návrh na nařízení exekuce vůči stěžovatelce ve vztahu k dlužné částce 6 826 Kč s příslušným ročním úrokem z prodlení za období od 1. ledna 2008. Dne 8. ledna 2009 podala stěžovatelka návrh na zastavení řízení, protože v mezidobí uhradila zbylou část svého dluhu. Stěžovatelka se domnívala, že k uhrazení jistiny spolu s úroky a náklady řízení došlo z její strany již 9. října 2008. Po přepočtení dlužných úroků však dospěla k závěru, že původně nesprávně vypočetla jejich výši, a z tohoto důvodu doplatila dne 23. prosince 2008 úroky ve výši 500 Kč. Tím měla za to, že uhradila veškeré povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi.
Usnesením ze dne 25. února 2009 č. j. 25 Nc 4987/2008-32 odložil okresní soud provedení exekuce do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Následně svým usnesením ze dne 27. dubna 2009 č. j. 27 Nc 4987/2008-36 nařízenou exekuci zcela zastavil a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce ve výši 7 735 Kč.
Uvedené usnesení bylo změněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 56Co 405/2009-69 tak, že původně nařízená exekuce byla zastavena s výjimkou částky 153 Kč s příslušným ročním úrokem z prodlení od 30. prosince 2008. O nákladech exekuce a nákladech exekučního řízení měl přitom rozhodnout soud prvního stupně nebo soudní exekutor. Dne 25. ledna 2010 uhradila stěžovatelka poštovní poukázkou částku 168 Kč, čímž splnila svoji povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi. Na základě uvedených skutečností byl dne 25. února 2010, jak již bylo uvedeno výše, vydán soudní exekutorkou napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 7 800 Kč.
Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky, v nichž poukázala na to, že splnila svoji povinnost doplatit částku 153 Kč s 10,75% úrokem z prodlení od 30. prosince 2008. Vzhledem k tomu, že exekuce byla původně podána pro částku 9 871 Kč a oprávněný byl úspěšný ve zcela nepatrné částce, navrhla, aby bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněné hradit náklady exekuce. Jinou námitku stěžovatelka neuplatnila.
Okresní soud námitky stěžovatelky zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že podle §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, hradí náklady exekuce exekutorovi povinný. Skutečnost, že se oprávněná domáhala nařízení exekuce k vymožení částky 6 826 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ačkoliv v té době již předmětný dluh povinné činil pouze částku 638 Kč, nemá vliv na povinnost povinného uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. I kdyby byl předmětný návrh na nařízení exekuce podán k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 638 Kč se zákonným úrokem z prodlení, odpovídaly by náklady exekuce stanovené dle shora citovaných zákonných ustanovení částce 7 800 Kč, tedy částce určené soudním exekutorem v napadeném příkazu k úhradě nákladů exekuce. V tomto rozsahu byl přitom návrh na nařízení exekuce podán oprávněně.
IV.
Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a obsahem příslušných spisů, přičemž dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka se námitkami domáhala změny napadeného příkazu v tom smyslu, aby povinnost k úhradě nákladů řízení byla stanovena vedlejší účastnici, neboť ta byla se svým návrhem na nařízení exekuce úspěšná pouze v nepatrné částce. Takto formulovaným důvodem námitek byl okresní soud vázán z hlediska rozsahu přezkumu napadeného příkazu. Tento důvod však nebylo možné interpretovat tím způsobem, že jím došlo k implicitnímu uplatnění námitky nezákonného či nesprávného stanovení výše odměny exekutora. Podle názoru Ústavního soudu nebyla výše této odměny námitkami stěžovatelky proti napadenému příkazu vůbec dotčena.
Uvedené skutečnosti byly rozhodné pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nelze v tomto řízení přihlédnout k námitce, jež nebyla uplatněna již v rámci argumentace před obecnými soudy, ačkoliv tak uplatněna být mohla a pokud šlo o řízení před obecnými soudy, jež je ovládáno zásadou dispoziční (projednací) a nikoliv o řízení ovládané zásadou oficiality (vyhledávací) či podléhající přezkumu v intencích revizního principu (srov. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Toto stanovisko je odrazem skutečnosti, že řízení před Ústavním soudem není řízením, v němž by bylo možné napravovat to, co účastník předchozího orgánu před orgány veřejné moci svým postupem zanedbal, když si řádně a včas nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit měl a mohl (vigilantibus iura, srov. též nález ze dne 5. října 2004 sp. zn. III. ÚS 126/04, N 141/35 SbNU 9).
V dané věci je zřejmé, že stěžovatelka namítala porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny ve vztahu k napadenými rozhodnutími stanovené výši odměny soudní exekutorky až v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti tak přitom měla učinit již v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pokud tak stěžovatelka neučinila, nebyla ve vztahu k této námitce splněna výše vymezená podmínka materiálního vyčerpání všech procesních prostředků a Ústavní soud k ní z tohoto důvodu nemohl přihlédnout. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka tvořila jediný argument ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal Ústavní soud ani žádný jiný důvod, na jehož základě by takovémuto porušení mohl přisvědčit.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu