ECLI:CZ:US:2010:4.US.1209.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1209/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. Z., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009 č. j. 58 Co 586, 587/2008-243 ve výroku I., jímž byl změněn výrok II. a výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2008 č. j. 11 C 216/2004-208, doplněného usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. 11 C 216/2004-215, a ve výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení uvedených výroků shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2008 č. j. 11 C 216/2004-208, doplněného usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. 11 C 216/2004-215, byla zamítnuta její žaloba o výživné rozvedené manželky, výrokem II. tohoto rozsudku pak bylo rozhodnuto, že vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III., že se České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 58 Co 586,587/2008-243 ve výroku I. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok II. tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení ve výši 66.165,- Kč a výrok III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 7.000,- Kč. Výrokem II. rozsudku pak odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52.598,- Kč.
3. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že odvolací soud zasáhl do jejích základních práv tím, že bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění změnil rozhodnutí o nákladech řízení soudu prvního stupně. Paušálně zhodnotil, že stěžovatelka je spoluvlastnicí rozsáhlého nemovitého majetku a s výjimkou vodného nehradí náklady na své bydlení. Opomněl však v této souvislosti zhodnotit skutečnost, že předmětný nemovitý majetek je jako součást společného jmění manželů předmětem soudního řízení o vypořádání s vedlejším účastníkem a je užíván i dalšími osobami. Svůj závěr odvolací soud dále odůvodnil tím, že stěžovatelka již před podáním žaloby měla k dispozici zprávy o svém zdravotním stavu, z nichž se podávalo, že její pracovní schopnost není zcela vyloučena. Stěžovatelka přitom dokládala, že je držitelkou průkazu ZTP a poživatelkou částečného invalidního důchodu, v době podání žaloby navíc ve věku blízkém důchodovému věku a s velmi úzkou specializací pracovní činnosti. Stěžovatelka připomíná, že je nyní poživatelkou starobního důchodu, jiný příjem nemá a s nemovitým majetkem nemůže do skončení soudní řízení o jeho vypořádání nakládat. V ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v rozporu se všemi zásadami soudního rozhodování podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez logického a přesvědčivého odůvodnění. Napadá i část výroku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, kdy soud zcela paušálně zhodnotil, že z důvodů již uvedených neshledal u stěžovatelky předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Zcela zásadní porušení svých procesních práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že odvolací soud spočítal chybně náklady soudního řízení před soudem prvního stupně, neboť odměna advokáta měla být stanovena podle přechodného ustanovení Čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výše uvedené tvrzení považuje stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné, vybočující z pravidel civilního řízení nesprávnou aplikací jednoduchého práva, v čemž lze spatřovat prvek nahodilosti a libovůle, který v konečném důsledku představuje zásah do jejího základního práva. V závěru ústavní stížnosti proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve shora uvedeném rozsahu zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 11 C 216/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že si není vědom toho, že by svým rozhodnutím nebo postupem, který jeho vydání předcházel, jakýmkoli způsobem porušil práva stěžovatelky chráněná Ústavou, Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí založeného na závěru absence předpokladů pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., potažmo nutnosti použití ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Takový závěr je podle názoru odvolacího soudu podložen skutkovými zjištěními a dostatečně odůvodněn. Rozhodnutí nevybočuje z pravidel upravujících řízení, není libovolné, nelogické a nesrozumitelné, není v extrémním rozporu vůči skutkovým zjištěním a právním závěrům. V posuzovaném případě otázka nákladů řízení nedosahuje ústavněprávní dimenze. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
6. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
7. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
8. Ústavní soud po připojení spisového materiálu přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení ze strany Ústavního soudu závěrů Městského soudu v Praze, který ve vztahu k její osobě neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., způsobem, jenž by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
11. Stěžovatelka ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká vybočení z pravidel civilního řízení nesprávnou aplikací jednoduchého práva v souvislosti s náhradou nákladů řízení a přiznáním osvobození od soudních poplatků, v čemž spatřuje prvek nahodilosti a libovůle. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §150 a §138 odst. 1 o. s. ř., jejichž aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu tedy je, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku přiznání nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ a zda přizná účastníkovi řízení zčásti nebo zcela osvobození od soudních poplatků.
12. Jak Ústavní soud zjišťuje, odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky náhrady nákladů řízení a osvobození od soudních poplatků v rámci prostoru daného mu příslušnými právními ustanoveními ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí pak srozumitelně a logicky odůvodnil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. K námitce stěžovatelky stran chybně stanovené odměny advokáta Ústavní soud uvádí, že posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť nedosahuje ústavněprávní dimenze a posunovalo by Ústavní soud do pozice další přezkumné instance. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 90 Ústavy pak Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku dovolávat.
13. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu