ECLI:CZ:US:2010:4.US.1324.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1324/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2010 čj. 22 Cdo 480/2009-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008 čj. 20 Co 231/2008-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007 čj. 18 C 95/2006-93 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 5. 2010 se Ing. M. G. (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 18 C 95/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 11. 2007 nalézací soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem ve výroku specifikovaným (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, kterou zavázal zaplatit žalovanému na vypořádání podílu ve stanovené lhůtě částku 2.400.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Dne 31. 7. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 29. 11. 2007 ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil (výrok I.), výrok o náhradě nákladů státu změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dne 12. 2. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 31. 7. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V části II. zrekapituloval průběh civilního řízení a v části III. opakoval, že napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a nespravedlivá, kolidující s již citovaným články Listiny a Ústavy. Byl toho názoru, že soudy obou stupňů nepostupovaly nestranně a že obsah dovolání "si vyložil po svém" i dovolací soud, "který v tomto případě nepostupoval obdobně jako v jiných případech." Vyjádřil nesouhlas s postupem obecných soudů při dokazování a uvedl, že nerespektovaly princip rovnosti účastníků dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny; poukázal na nálezy ze dne 16. 2. 1995 III. ÚS 61/94 (Sb. n. u., sv. 3, str. 51) a ze dne 17. 8. 2005 I. ÚS 403/03 (Sb. n. u., sv. 38, str. 277). V části IV. uvedl, že ke zjednání procesní nápravy nedošlo ani v řízení před dovolacím soudem, a proto mu nezbylo než se domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat především v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily požadavky spravedlivého procesu při dokazování (zejména ve vztahu ke zjištění obecné ceny nemovitostí) tím, že dostatečně nepřihlédly ke stěžovatelem předloženému znaleckému posudku P. W. ze dne 11. 11. 2005, včetně dodatku ze dne 16. 1. 2006, nabídkám na odkup předmětných nemovitostí a inzerátům realitních kanceláří, z nichž plynulo, že obecná cena předmětných nemovitostí byla podstatně vyšší než cena podle znaleckého posudku, z něhož soudy při rozhodování vycházely; namítl také neprovedení revizního znaleckého posudku.
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatele ve vztahu k nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přes uvedené však může konstatovat, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 29. 11. 2007 na str. 2 a násl. uvádí dostatečné důvody, pro které tento soud nepovažoval za nutné provádět revizní znalecký posudek a zamítl další navrhované důkazy.
V odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatel mj. namítal, že nalézací soud neprovedl další jím navrhované důkazy a že cena zjištěná soudem ustanoveným znalcem mu připadá velmi nízká; alternativně navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu změnil a předmětné nemovitosti přikázal do jeho výlučného vlastnictví se závazkem zaplatit žalobkyni 2.400.000 Kč.
Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování neakceptoval ani soud odvolací a na str. 5 svého rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008 konstatoval, že nalézací soud v daném případě provedl dokazování v dostatečném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc posoudil dobře i po právní stránce. K návrhu stěžovatele na přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví se závazkem zaplatit žalobkyni 2.400.000 Kč odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel tím zjištěnou cenu nemovitostí v podstatě akceptoval, čímž dokumentoval nedůslednost vlastního stanoviska sledujícího jen vlastní prospěch.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nezjistil. Nalézací i odvolací soud v napadených rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu (jakož i soudu dovolacího) odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu