ECLI:CZ:US:2010:4.US.1356.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1356/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Markétou Perháčovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 50/2010-329 ze dne 5. března 2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 60/2002-313 ze dne 18. srpna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 30. března 2010 a po odstranění vad podáním ze dne 3. června 2010 splňujícím náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozhodl usnesením č. j. 50 Cm 60/2002-313 ze dne 18. srpna 2009 tak, že stěžovatelce se neustanovuje zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 50/2010-329 ze dne 5. března 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že jí obecnými soudy nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého její aktuální majetkové poměry neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, když ona i Ing. K. mají pravidelný příjem v podobě starobního důchodu a žádné velké dluhy a stěžovatelka v roce 2006 vystupovala na valné hromadě společnosti XIO a.s. jako akcionář s 50% podílem. Dále stěžovatelka nesouhlasí též se závěrem, že směnečné námitkové řízení je vymezeno skutkovými tvrzeními výstavce, o kterých nemůže mít třetí osoba - ustanovený zástupce - informace, a není tedy třeba takového zástupce ustanovit.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná a již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. I. ÚS 201/02, sp. zn. II. ÚS 249/03, sp. zn. IV. ÚS 109/06, sp. zn. III. ÚS 2542/08 a další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Když se v minulosti Ústavní soud zabýval aplikací ust. §30 občanského soudního řádu, zaujal stanovisko, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05). Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000). Na těchto právních názorech nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v nyní posuzovaném případě, protože důraz na materiální povahu základních práv a svobod, tj. zákonný základ a materiální důsledky rozhodnutí orgánů veřejném moci, ovládá rozhodování Ústavního soudu stále.
Ústavní soud v projednávaném případě ve vztahu ke v záhlaví citovaným rozhodnutím žádný důvod opodstatňující jeho zásah neshledal. Tato rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy. Obecné soudy se v rámci řízení podrobně zabývaly předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a svá rozhodnutí, tedy proč na straně stěžovatelky nebyly shledány důvody pro osvobození od soudních poplatků a v souvislosti s tím jí nebyl ustanoven zástupce, řádně odůvodnily. Z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že podle náhledu obecných soudů jde v námitkovém řízení o skutková tvrzení a nejde o věc vyžadující k ochraně zájmů stěžovatelky ustanovení zástupce z řad advokátů. Tento závěr není v rozporu s typově a právně vyšší mírou složitosti směnečných věcí a přitom respektuje požadavek posuzování konkrétních okolnosti daného případu, tedy konkrétní situaci stěžovatelky, na niž má mít vliv rozhodnutí o vyhovění či nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce. Lze tedy považovat za ústavně souladné, pokud obecné soudy dovodily, že v daném případě neustanovení zástupce stěžovatelce nepředstavuje odepření spravedlnosti, které se stěžovatelka hodlá meritorně domáhat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu