ECLI:CZ:US:2010:4.US.164.10.1
sp. zn. IV. ÚS 164/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 16 C 2803/2002-6 ze dne 13. 12. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 20. 1. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 5. 2. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") č. j. 16 C 2803/2002-6 ze dne 13. 12. 2002, jímž jí byla uložena povinnost uhradit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), částku 206,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 1.495 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se obvodní soud dopustil v řízení řady pochybení, majících za následek porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Tato pochybení měla spočívat především v tom, že stěžovatelce nebyla doručena žaloba, předvolání k ústnímu jednání ani rozsudek ve věci samé, v důsledku čehož nemohla v řízení uplatnit svá procesní práva a proti podané žalobě se efektivně bránit; o existenci napadeného rozhodnutí se tak stěžovatelka dozvěděla až dne 18. 11. 2009. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že ze soudního spisu nebylo zřejmé, jakým způsobem soud tyto listiny doručoval, neboť k doručení do vlastních rukou ani k náhradnímu doručení dojít nemohlo a pokud byl stěžovatelce, jako osobě neznámého pobytu, ustanoven opatrovník, což ovšem ze spisu také nebylo patrno, stalo se tak v rozporu se zákonem, neboť obvodní soud při zjišťování místa jejího skutečného pobytu nevyvinul dostatečné úsilí. Nadto, byl-li opatrovník ustanovován, měli být touto funkcí pověřeni její rodiče jakožto její nejbližší příbuzní. Výše uvedený postup obvodního soudu byl dle stěžovatelky v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04, I. ÚS 559/2000, IV. ÚS 369/06, II. ÚS 2406/08 a II. ÚS 843/08. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že její věc byla projednána na jediném jednání za pouhých 15 minut, a to společně s dalšími 16 obdobnými žalobami mezi týmiž účastníky; za tak krátký časový úsek přitom zjevně nebylo možné každý jednotlivý případ řádně posoudit. Obvodní soud rovněž pochybil, jestliže nespojil všech sedmnáct věcí ke společnému projednání, přestože fakticky postupoval tak, jako by ke spojení došlo. Důsledkem tohoto postupu bylo, že vedlejší účastnici bylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno v každé věci zvlášť, což se posléze nezanedbatelným způsobem promítlo i do nákladů exekuce, takže konečná částka činila 236.000,- Kč, zatímco byly- -li by věci spojeny, tato by činila pouze 11.000,- Kč. Krom toho tak obvodní soud odňal stěžovatelce možnost využít řádný opravný prostředek, neboť jestliže by byly věci spojeny, převyšovalo by plnění částku 2.000,- Kč a proti rozsudku by bylo přípustné odvolání. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu č. j. 16 C 2803/2002-6 ze dne 13. 12. 2002 svým nálezem zrušil.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení návrhu, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další obsahové a formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 16 C 2803/2002, jakož i ze spisu téhož soudu sp. zn. 16 C 2587/2002, jež byl vyžádán v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti vedeným pod sp. zn. I. ÚS 168/10, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce opatrovník ustanoven nebyl, neboť obvodní soud neměl o bydlišti stěžovatelky, zejména na základě informací poskytnutých Městskou evidencí obyvatel, Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky, pochybnosti; ani Česká pošta nereferovala, že by se stěžovatelka na adrese, kam jí bylo soudem doručováno, nezdržovala. Ústavní soud dále shledal, že stěžovatelka podala dne 4. 12. 2009 proti rozsudku obvodního soudu č. j. 16 C 2803/2002-6 ze dne 13. 12. 2002 žalobu pro neúčinnost doručení dle §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 7/2009 Sb. (dále jen "občanský soudní řád") a také odvolání. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení byl zamítnut usnesením obvodního soudu č. j. 16 C 2803/2002-17 ze dne 6. 1. 2010 s poučením, že se stěžovatelka může proti tomuto rozhodnutí odvolat [k přípustnosti odvolání v tomto případě srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 350 - 356]; této možnosti však stěžovatelka nevyužila. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu č. j. 16 C 2803/2002-6 ze dne 13. 12. 2002 pak bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 145/2010-21 ze dne 21. 4. 2010 odmítnuto. Proti tomuto usnesení byla v souladu s ustanovením §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, kterou však stěžovatelka rovněž nepodala.
Bylo tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v jejímž rámci však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Za těchto okolností považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když na projednávanou věc nebylo možno aplikovat žádnou z výjimek uvedených v §75 odst. 2 téhož předpisu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Michaela Židlická
soudce zpravodaj