ECLI:CZ:US:2010:4.US.1698.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1698/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, AK se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2010 čj. 14 Co 488/2009-1513 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 8. 2009 čj. 0 P 47/2007-1460 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 6. 2010 se Ing. R. K. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 25. 3. 2010 ve výroku I. odst. 1) písm. a) a b), a rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. 6. 2009 "ve výroku ohledně výživného ze strany otce na nezl. D. a ze strany matky na nezl. D." (tj. zřejmě ve výrocích III. a IV.), a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení; napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o návrhu matky o udělení souhlasu k výpovědi smlouvy o stavebním spoření nezletilých dětí a o návrhu otce na změnu výchovy a výživy u nezletilého.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 8. 2009 nalézací soud změnil své dřívější rozhodnutí ze dne 8. 4. 2005 (ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2007) a mj. rozhodl, že otec je povinen platit ve stanoveném období a lhůtě výživné na nezletilého ve výši 5.500 Kč (výrok III.) a matka je povinna platit ve stanoveném období a lhůtě výživné na nezletilého ve výši 3.500 Kč (výrok IV.).
Dne 25. 3. 2010 odvolací soud k odvolání matky rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 24. 11. 2009 (vyjma nenapadených výroků I. a II.) změnil mj. ve výrocích III. a IV. tak, že výši výživného na nezletilého stanovil otci částkou 7.000 Kč [výrok I. odst. 1 písm. a)] a matce částkou 3.000 Kč [výrok I. odst. 1 písm. b)].
III.
Stěžovatel v části I. ústavní stížnosti tvrdil, že postupem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V části II. stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2010 je mylné a musí být zrušeno, neboť při výpočtu výživného otce soud vycházel z náhrad zvýšených životních nákladů, což bylo rozporné s nálezem (správně usnesením) Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1998/08; konstatoval, že při výživném 8.000 Kč na nezletilou dceru a 7.000 Kč na nezletilého syna mu (a jeho manželce) z čisté měsíční mzdy 28.094 Kč zůstane pouze 13.094 Kč. Naopak částku výživného stanovenou soudem matce považoval za velmi nízkou. Dále polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy dospěly ke stanovení výše výživného.
V části III. stěžovatel poukázal na nemožnost podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a opakoval své tvrzení o porušení základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 25. 3. 2010 a dále mj. uvedl, že podle zpráv zaměstnavatele otce o jeho výdělku v roce 2009 čistá měsíční mzda činila 33.537 a nikoliv 28.094 Kč, jak uvedl otec v ústavní stížnosti; odmítl jako zavádějící i závěry otce ohledně výše jeho náhrad životních nákladů v roce 2009.
Stěžovatel v replice mj. uvedl, že na podané ústavní stížnosti trvá a opětovně poukázal na usnesení (které i nadále označil jako "nález") ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1998/08.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2007 čj. 14 Co 434/2006-1287.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces svévolnou interpretací a aplikací relevantních hmotných ustanovení zákona o rodině. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci z níže uvedených důvodů neshledal.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nutno dále připomenout, že toto právo zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení či snížení výživného na nezletilé. Z toho plyne, že ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo zvýšení výživného na nezletilé děti" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
K návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 26. 8. 2009 Ústavní soud dále poznamenává, že (jak plyne z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2010 na str. 4) stěžovatel v písemném vyjádření k odvolání matky proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 26. 8. 2009 navrhl jeho potvrzení jako věcně správného.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 7. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu