ECLI:CZ:US:2010:4.US.1887.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1887/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Hanykem, Zborovská 49, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 2 T 42/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 6 To 272/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 7 Tdo 145/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel společně s Ing. E. Š. uznán vinným, že v době od 2. 2. 2000 do 5. 12. 2001 jako majitelé společnosti EUROPROFI Publ., s. r. o., v Praze 8 u České pošty, s. p., obvod Praha - sever, podávali za tuto společnost vzory poštovních zásilek nižší váhové kategorie, než poštovní zásilky podané k odeslání, a to tak, že z těchto vzorových časopisů byly vytrhávány listy, v důsledku čehož byly nepozměněné časopisy připravené k odeslání zařazeny do kategorie s nižším poštovným a ze strany poškozené společnosti tak bylo účtováno u všech kusů odesílaných časopisů nižší poštovné, čímž vznikla České poště, s. p., škoda ve výši 118.637,80,- Kč. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že vážení časopisů bylo prováděno z údajných vzorků časopisů, o nichž nelze zjistit, kde byly pořízeny a nelze tak potvrdit jejich autentičnost. Stejně tak stěžovatel zpochybňuje výši a způsob vzniklé škody. Dále stěžovatel namítá, že některé důkazy byly pořízeny ještě před zahájením trestního stíhání a skutkový stav nebyl zjištěn natolik věrohodně, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti. Nebyly tak naplněny podmínky kontradiktorního řízení a došlo k porušení základních principů trestního řádu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud dále uvádí, že obdobným návrhem spolupachatele stěžovatele se v minulosti již zabýval v ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 1886/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) a od závěrů tam uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Polemizuje-li stěžovatel s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele jako podvod. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu