ECLI:CZ:US:2010:4.US.2002.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2002/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky B & B International s.r.o., se sídlem v Borové 57, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 ECm 7/2009-55 ze dne 2. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud") sp. zn. 4 ECm 7/2009 Ústavní soud zjistil, že soud v záhlaví citovaným rozhodnutím uložil stěžovatelce zaplatit Ochranné organizaci autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. (dále jen "žalobkyně") částku 8.626,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 8.626,50 Kč ode dne 19. května 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů a nahradit žalované náklady řízení ve výši 15.530,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soud porušil její procesní i další práva, a to např. absencí poučení soudu vůči stěžovatelce (aniž by absentující poučení blíže specifikovala) a zejména pak z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odsouzení stěžovatelky k úhradě pro ni značné částky, aniž by k tomu byly splněny zákonné důvody a podmínky. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že se soud nezabýval její obranou, k její obraně při svém rozhodování nepřihlédl, vycházel z důkazů, které stěžovatelka zpochybnila, a nepřihlédl k námitce promlčení, v důsledku čehož rozhodl nesprávně. V záhlaví citované rozhodnutí má podle stěžovatelky značný negativní dopad do jejího právního postavení a negativně zasahuje i do jejího majetku tím, že byla odsouzena k zaplacení žalované částky a nákladů řízení, aniž by to bylo důvodné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
V projednávaném případě je podstatnou též ta skutečnost, že předmětem řízení bylo rozhodnutí o částce 8.626,50 Kč, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky soud postupoval a v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě, Listině i Úmluvě. Své rozhodnutí logicky, přehledně, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, vypořádal se s rozhodujícími skutečnostmi i námitkami a argumenty stěžovatelky, přičemž jeho závěry rozhodně nelze podle náhledu Ústavního soudu označit ani za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu