ECLI:CZ:US:2010:4.US.2290.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2290/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARKET TRADING CORPORATION s.r.o., IČ: 25837745 se sídlem v Ostravě, Aloisina 703/3, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem AK v Brně, tř. Kpt. Jaroše 35, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2008 č. j. 32 Cm 89/2007-63, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2009 č. j. 9 Cmo 7/2009-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010 č. j. 29 Cdo 3223/2009-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky došlo těmito rozhodnutími obecných soudů k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních a kulturních právech a zásadnímu porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se domáhala určení, že pohledávky, které prodala předcházející správkyně konkursní podstaty Ing. Michaela Huserová úpadce Union banky, a.s. "v likvidaci" náleží opět úpadci Mgr. Lukáši Raidovi, správci konkursní podstaty úpadci Union banky, a.s. "v likvidaci" (vedlejší účastník č. 1). Stěžovatelka tvrdila, že tímto bylo zasaženo do jejích práv a upřena soutěžní práva stěžovatelky a k zásahu do legitimního očekávání na zmnožení jejího majetku. Prodej majetku byl uskutečněn v rozporu se zákonem společnosti J&T BANKA, a.s. (vedlejší účastník č. 2), a to bez jakéhokoliv předchozího zveřejnění. Správkyně konkursní podstaty byla za porušení svých povinností spočívající v prodeji předmětného majetku, který nezapsala do seznamu konkursní podstaty, zproštěna funkce (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2005 sp. zn. 1 Ko 96/2005).
Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky z důvodu nedostatku její aktivní legitimace spočívajícím v absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určovacím výroku, ačkoliv měla postavení věřitelky úpadce, a nevzaly v úvahu závažné pochybení na straně správkyně konkursní podstaty. Nejvyšší soud se předestřenou otázkou o sporném zpeněžení pohledávek nezabýval vůbec a dovolání stěžovatelky odmítl, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. října 2008 sp. zn. 32 Cm 89/2007 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že právo na plnění ze závazkového právního vztahu uzavřeného mezi společností Union banka, a.s. "v likvidaci" jako věřitelem a blíže označenými společnostmi, které úpadce jako věřitel těchto společností postoupil na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek na společnost J&T BANKA, a.s., náleží společnosti Union banka a.s. "v likvidaci". Stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení společnosti Union banka, a.s. "v likvidaci" ve výši 12 971,- Kč a ve vztahu stěžovatelky a žalovaného č. 2 nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2009 sp. zn. 9 Cmo 7/2009 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovatelce uložil náhradu nákladů řízení společnosti Union banka, a.s. "v likvidaci" ve výši 15 103,70 Kč a dále rozhodl, že ve vztahu stěžovatelky a žalovaného č. 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. května 2010 sp. zn. 29 Cdo 3223/2009 odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal dovolání přípustným a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud vycházeje z ústavní stížnosti a textu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že Nejvyšší soud postupem, jakým posoudil nepřípustnost dovolání, porušil stěžovatelčina ústavní práva na spravedlivý proces. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil závěr, že konkursní věřitel není aktivně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci, a odkázal na obecně platnou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 922/2006, 29 Odo 867/2006, 29 Odo 1194/2005). Jak dále dovolací soud vyložil, konkursní věřitel má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle než žalobu na určení vlastnického práva úpadce.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však považoval námitky stěžovatelky, týkající se okolností, za nichž byly sporné pohledávky zpeněženy, pro řešení přípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] jako právně bezdůvodné. K tomuto závěru dospěl proto, že již odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, podle kterých stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby, když na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a k posouzení otázky zpeněžení sporných pohledávek proto ani vůbec nepřistoupil. Taková úvaha je ostatně plně v souladu se zásadou procesní ekonomie a nezakládá protiústavní stav porušení garantovaných základních práv a svobod, a to zejména s ohledem na široké procesní i hmotně právní prostředky ochrany věřitele v dosud neskončeném úpadkovém řízení. Soudy dospěly k závěru o absenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na předmětné určovací žalobě, přičemž Ústavní soud neshledal, že by tím porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. Určovací žaloba přichází v úvahu tam, kde může být jediným způsobilým procesním instrumentem ochrany práva umožňujícím následně uplatnit vlastní vynutitelný nárok související s předmětem požadovaného určení. Odvolací soud dospěl k závěru o absenci takového vztahu a tedy o nedostatku aktivní legitimace k vyvolání předmětného určovacího sporu, přičemž Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr oba soudy dostatečně odůvodnily a Ústavní soud v jejich postupu neshledal libovůli, která by vedla k porušení ústavně garantovaných práv a vyžadovala požadovanou derogaci napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud neshledal, že by soudy provedly interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení (zejména §80 o. s. ř.) v rozporu s jejich smyslem či v rozporu s Ústavou a Listinou; soudy evidentně nepostupovaly libovolně a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud má za to, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu