ECLI:CZ:US:2010:4.US.2354.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2354/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele pana Ing. Mgr. L. H. PhD., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2006 sp. zn. 24 C 65/2005, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 1/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaslat žalobci osobně podepsaný dopis, ve kterém se omluví za neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, ke kterému došlo neoprávněnými nařčeními a výzvami v dopisech ze dne 22. 11. 2004, 28. 2. 2005, 29. 4. 2005 a 27. 5. 2005, které žalovaný rozšířil mezi zaměstnance a studenty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem vrchního soudu potvrzeno. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel ve svém návrhu polemizuje s tím, jak obecné soudy vyložily pojem "kritika" a podrobuje jej historickému exkurzu s přihlédnutím k základnímu filozofickému rozměru pojmu. Kritiku, její metody a způsoby zkoumání skutečnosti nelze nijak absolutizovat. Pokud by se tak stalo, tak by kritika nemohla plnit svoji základní funkci. Kritiku je dle stěžovatele třeba vnímat jako neustále se rozvíjející a obměňující proces, který nelze taxativně a rigorózně definovat, jak to učinily obecné soudy. Stěžovatel nesouhlasí též s obsahem, kterým soudy naplnily slova jako "přiměřenost, urážka, pomluva a společenská konvence". Jedná se o neurčité pojmy, které je sice možno používat jako úzus v běžném společenském styku, nikoli však jako ustanovení zákona nebo obyčeje mající legislativní nebo zákonodárnou pravomoc. Uvedené pojmy nelze používat jako stavební kameny rozsudku. Je samozřejmostí, že svoboda slova je i svobodou kritiky. Dalším pojmem, který je ze strany stěžovatele podroben rozboru, je "objektivní právo", kdy adjektivum objektivní vyjadřuje způsob aplikace práva a způsob jeho výkladu, žádné objektivní právo neexistuje. Nejvyšší soud proti sobě staví svobodu slova a svobodu kritiky, přičemž jedno vyplývá z druhého. Stejně tak Nejvyšší soud nevymezil, kdy kritika vybočuje z mezí přípustnosti a představuje nepřípustný exces. V legislativě není nikde definována právní přípustnost kritiky a proto neexistuje. Stěžovatel též zpochybnil závěr Nejvyššího soudu o tom, že jeho dovolání není zásadního právního významu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Dle náhledu Ústavního soudu stěžovatel vytrhává z ústavních stížností napadených rozhodnutí jednotlivé pojmy či věty, s nimiž se snaží dále polemizovat. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích použily některé pojmy, které nejsou v legislativní rovině naplněny přesným obsahem. Nelze se však domnívat, že by se zde jednalo o pochybení zákonodárce, neboť zdánlivá "bezobsažnost" či nepřesnost použitých pojmů je jejich smyslem a účelem. Naplnění takovýchto pojmů obsahem je, stejně jako v předmětném případě, úkolem judikatury, a to s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem toho kterého případu. Obecným soudům tak prakticky není čeho vytknout a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Co se týče stěžovatelova neotřelého výkladu pojmu "objektivní právo", nezbývá než odkázat na některou ze základních učebnic teorie práva, namátkou Harvánek, J. a kol.: Teorie práva, Brno, MU v Brně a Doplněk, 1998.
Stran námitek zásadního právního významu věci je třeba stěžovatele rovněž odkázat na již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud dovolání podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu