ECLI:CZ:US:2010:4.US.2424.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2424/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Mgr. M. Š., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Annou Větrovskou, Štěpánská 630/57, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 1 Co 152/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2008 sp. zn. 34 C 146/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 24. 3. 2000 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu proti Ing. R. D. a České republice. Obvodní soud vedl řízení s průtahy a až s odstupem několika let rozhodl o vyloučení částí žaloby k samostatnému projednání (v roce 2003) a posléze rozhodl o tom, že některé vyloučené části žaloby budou postoupeny k projednání Městskému soudu v Praze, jakožto věcně příslušnému, kde byla evidována pod sp. zn. 34 C 146/2006. Stěžovatel byl v roce 2007 městským soudem vyzván ke splnění poplatkové povinnosti ve výši 2000,- Kč, přičemž dle jeho názoru se jedná o právo prekludované, neboť podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, tedy v roce 2000. Aby stěžovatel odvrátil zastavení řízení, dne 29. 11. 2007 soudní poplatek uhradil a současně podal žádost o jeho vrácení. O návrhu bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu tak, že byl zamítnut. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením výše citované usnesení městského soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že obdobným návrhem téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval (srov. sp. zn. IV. ÚS 3129/09) a jeho ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody. Nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem v záhlaví citovaného rozhodnutí bylo rozhodnutí o částce 2.000,- Kč, kterou lze označit za naprosto bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podle přesvědčení Ústavního soudu Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím i Městský soud v Praze rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry nelze podle náhledu Ústavního soudu rozhodně označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu