ECLI:CZ:US:2010:4.US.2557.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2557/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Na Hradbách 9/118, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010 čj. 5 To 218/2010-128 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2010 čj. 101 T 276/2009-108 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 8. 2010 se L. V. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 101 T 276/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 101 T 276/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 3. 2010 nalézací soud mj. obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 a odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Dne 31. 5. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 23. 3. 2010 zamítl.
Dne 31. 8. 2010 byl nalézacímu soudu doručen návrh obviněného na povolení obnovy řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a princip presumpce neviny garantovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny, včetně z něj plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo).
Stěžovatel namítal (stejně jako v odvolání), že byl uznán vinným na základě jediného nepřímého důkazu, tj. DNA z nedopalku cigarety, což je v demokratických zemích naprosto vyloučeno. Byl přesvědčen, že obecné soudy opomenuly zřejmé skutkové okolnosti s jistotou nasvědčující, že předmětný nedopalek byl do garáže poškozené vnesen třetí osobou; poukázal na nález I. ÚS 733/01 a uvedl, že obecné soudy se s jeho námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí v rozporu s požadavky §125 tr. řádu dostatečně nevypořádaly; poukázal dále na nálezy I. ÚS 74/06, I. ÚS 593/04, III. ÚS 521/05 a IV. 563/03. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že odmítl doplnit dokazování vyšetřovacím pokusem, aniž by své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
V části VIII. ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na závěry znaleckého posudku znalce Mgr. J. M. ze dne 13. 8. 2010, jehož vypracování zadal prostřednictvím svého obhájce, a uvedl, že zcela podporují jeho tvrzení, dle kterého nedopalek cigarety byl dopraven do garáže poškozené třetí osobou.
V části X. stěžovatel shrnul, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny tím, že se nevypořádaly s jeho námitkou, rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou o jeho vině na základě jediného nepřímého důkazu a neprovedení navrženého důkazu dostatečně neodůvodnily.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že trestní řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení bylo nespravedlivé v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu a z něho vyvozených právních závěrů, nesprávného postupu při dokazování a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů..
Obecné principy:
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí, včetně neprovedení navrhovaných důkazů, dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená; není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Úkolem Ústavního soudu také není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení.
Požadavek vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Paktu; §2 odst. 2 tr. řádu], zahrnujícím princip in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)].
Ústavní soud konstatuje, že Listina, Úmluva ani Pakt neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem odvolací soud odůvodnil ve třetím odstavci na str. 3 svého rozhodnutí ze dne 31. 5. 2010; dle názoru Ústavního soudu se jedná o odůvodnění dostatečně konkrétní a tudíž ústavně akceptovatelné. Obdobně odvolací soud na str. 4 konstatoval, že závěr o vině obviněného nebyl shledán pouze na základě jediného nepřímého důkazu (odborného vyjádření z oboru kriminalistické genetické expertízy), nýbrž na základě dalších nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu umožnily učinit nepochybný závěr o vině obviněného. Ústavní soud se proto v tomto směru neztotožnil s tvrzením stěžovatele.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
V úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, bude výlučnou záležitostí obecných soudů v řízení o návrhu na povolení obnovy, nikoliv Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 16. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu