ECLI:CZ:US:2010:4.US.2788.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2788/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2008 č. j. 12 Co 209/2005-267, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a za účasti vedlejšího účastníka D. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal toho, aby vedlejší účastnice byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít s ním následující kupní smlouvu: D. Š. je podle kupní smlouvy ze dne 27. 12. 1990, registrované dne 29. 3. 1991, úplným vlastníkem domu čp. 1728 s parcelou č. 1698 v obci Teplice a k. ú. Teplice, zapsaných na LV č. 5488, vedeném u Katastrálního úřadu v Teplicích. D. Š., touto smlouvou prodává a již prodala J. D. jednu ideální polovinu těchto nemovitostí se všemi součástmi a příslušenstvím, a to za dohodnutou kupní cenu 130 000,- Kč (slovy: jednostotřicettisíckorunčeských) a J. D. tyto nemovitosti kupuje a již koupil. Dohodnutá kupní cena byla zaplacena kupujícím J. D., prodávající D. Š., před uzavřením této smlouvy. Podle této smlouvy bude pro J. D. u Katastrálního úřadu v Teplicích vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo k jedné ideální polovině p.č. 1698, o výměře 367 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, a p.č. 1728 - budova, způsob využití bydlení.
Okresní soud v Teplicích žalobu stěžovatele zamítl s tím, že po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, tj. neprokázal, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dne 3. 10. 1995 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy. V rámci dokazování nepředložila žádná ze sporných stran originál listiny obsahující smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy. Okresní soud však vycházel z ustálené judikatury, že se ztrátou listiny, která není cenným papírem, není spojen zánik práv v listině deklarovaných, tato práva nejsou v listině inkorporována a listina pouze osvědčuje skutečnost, že závazek byl v písemné formě přijat a přijetí závazku v písemné formě lze proto prokazovat i jiným způsobem, než předložením originálu listiny.
Proti prvoinstančnímu rozsudku se odvolaly obě strany (vedlejší účastnice pouze co do nákladů řízení) s tím, že stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku, příp. změny tohoto rozsudku a vyhovění žalobě. Odvolací soud napadaný rozsudek přezkoumal a odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Stěžovatel v odvolání nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených v řízení a v důsledku toho nesouhlasí se skutkovými závěry okresního soudu. Jeho pochybení spatřoval také v nesplnění poučovací povinnosti o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ale v rámci odvolání nenavrhoval provedení žádných jiných dalších důkazů a domáhal se pouze opakování důkazů výslechem již vyslechnutých svědků a obou sporných stran. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud respektoval zásadu, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a proto nelze vytýkat okresnímu soudu pochybení při provádění dokazování, neboť veškeré důkazy označené a navržené žalobcem provedl. Dle názoru odvolacího soudu je úplnost dokazování patrná i z té skutečnosti, že stěžovatel nepřichází s jakýmkoliv dalším novým důkazem. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením důkazů a skutkovými závěry. Dále pak připojil závěr, že uzavírání smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy účastníky dne 3. 10. 1995, tedy v době, kdy podle shodných vyjádření žili v nekonfliktním soužití, zcela postrádá logiku, zejména s přihlédnutím k jejich původnímu úmyslu kupovat nemovitost do podílového spoluvlastnictví, který byl zmařen pouze v důsledku nesplnění formálních podmínek prodeje obecního majetku na straně stěžovatele, aniž by došlo ke změně stanoviska účastníků, což vyplývá i z faktu, že na zaplacení kupní ceny vedlejší účastnice poskytl finanční prostředky též stěžovatel. Odvolací soud dále formálně formulačně upravil podobu zamítavého žalobního petitu formulovaného v rámci odstraňování vad podání k výzvě okresního soudu.
Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zhodnotil dovolací námitky jako výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Dle názoru dovolacího soudu, pokud stěžovatel argumentuje v rámci dovolání nesprávným posouzením věci, pak je to pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud, stejně jako před tím soud prvního stupně, nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení podpořenému řadou svědeckých výpovědí, musel by návazně dospět i odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že jeho nárok na prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu je po právu. Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně neposkytl stěžovateli poučení podle §118a o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Nejvyšší soud výslovně uvádí, že vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, kdy odkázal na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004; nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1970/07). Dovolací soud dále uvádí, že navíc lze přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně nezamítl žalobu proto, že žalobce (stěžovatel) neunesl důkazní břemeno, aniž přitom provedl potřebné dokazování. Naopak soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se jimi žalobci nepodařilo prokázat, že se žalovanou uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě.
Stěžovatel v rámci své stížnosti v zásadě opakuje argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když tvrdí, že okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, ačkoli neposkytl stěžovateli poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. a má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že pokud není účastník poučen dle §118a o. s. ř., nemůže soud uzavřít, že neunesl důkazní břemeno. Přesto okresní soud takto rozhodl a odvolací soud se přes tuto zásadu překlenul a vyslovil názor, že žalobcem navržené důkazy byly provedeny a jiné nenavrhoval ani v řízení odvolacím, tedy toto poučení by bylo nicotné, neboť žalobce ani jiné důkazy nenavrhoval. Dle stěžovatele se zde jedná o zásadní otázku výkladu procesních předpisů, který dle názoru stěžovatele bezesporu ve výsledku ovlivnil i samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech stěžovatele, neboť mu bylo odňato zákonné poučení. Dále stěžovatel rozebírá jednotlivá hodnocení důkazů provedená okresním soudem, polemizuje s nimi a zaujímá vlastní hodnocení důkazů. Dále pak stěžovatel namítá, že jak okresní, tak i soud odvolací rozhodovaly o jiném petitu, a že pokud odvolací soud uvádí, že pouze formulačně upřesnil zamítavý žalobní petit, není tomu tak.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastnici D. Š., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Druhoinstanční soud nepovažuje stížnost za důvodnou a odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost není důvodná, neboť dle jejího názoru nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva rovnosti účastníků řízení. Vedlejší účastnice uvádí, že poučení stěžovatele by připadalo v úvahu pouze dle §118a o. s. ř.. Po velice podrobném výslechu účastníků řízení, svědků a provedení všech dalších důkazů potřebných ve věci, nelze dospět k závěru, že by stěžovatel nějakou rozhodnou skutečnost neuvedl a v důsledku toho vznikla soudu povinnost poučit stěžovatele dle §118a odst. 1 o. s. ř. Dále pak vedlejší účastnice uvádí, že po právní stránce nebyla soudem věc posouzena jinak, než v podaná žalobě a ve shodných tvrzeních stěžovatele v průběhu řízení u soudu prvního stupně. Soud rozhodl o požadavku uzavření kupní smlouvy vedlejší účastnicí a neměl o čem poučovat stěžovatele dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Dále pak vedlejší účastnice uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžoval byl zastoupen advokátem, nepřicházelo v úvahu ani poučení dle §118a odst. 4 o. s. ř. Pokud by tedy bylo na místě nějaké poučení, připadá v úvahu dle vedlejší účastnice pouze poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud vadu neodstranil. Vedlejší účastnice dále uvádí, že vzhledem k tomu, že dokazování bylo svým rozsahem zcela výjimečné, soudem byly provedeny všechny důkazy označené stěžovatelem a potřebné pro vydání spravedlivého rozhodnutí ve věci, kdy ani sám stěžovatel nebyl schopen říci, jaký důkaz by ještě vůbec mohl být proveden, soud samoúčelný a bezpředmětný požadavek stěžovatele považoval jen za pokus protáhnout neúčelně soudní řízení. Nesprávnost v postupu soudů, zjevně bez jakéhokoliv vlivu na rozhodnutí ve věci samé, nelze považovat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ale jen jako běžné pochybení obecných soudů, které nevyžaduje zásah Ústavního soudu. Vedlejší účastnice vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice, ke kterému se stěžovatel vyjádřil v tom směru, že nesouhlasí s názorem vedlejší účastnice, že nesprávnost v postupu soudu nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé a má za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. hodnocení skutkových zjištění, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Poučovací povinnost stanovená v §118a o. s. ř. může být rozčleněna do dvou procesních situací:
a) kdy některá ze stran sporného řízení neplní povinnost tvrzení nebo důkazní (odst. 1 - 3)
b) kdy účastník řízení nezastoupený advokátem nebo notářem, nerealizuje při jednání svá procesní práva a povinnosti úměrně vývoji řízení (odst. 4).
Dle odstavce 1 je soud povinen účastníka poučit v případě, že účastník řízení "nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně", dle odst. 2 v případě, že účastník řízení hodnotí věc právně jinak, než soud a dle odst. 3 pak tehdy, pokud účastník řízení "dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení".
Nicméně ve smyslu ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. lze konstatovat, že nenaplnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen když se v průběhu odvolacího řízení ukáže, že účastníci byli takovým postupem ochuzeni o možnost uvést zcela konkrétní skutečnosti a důkazy, které mohou přivodit pro ně příznivější rozhodnutí. Bylo tedy věcí účastníka, aby ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. nové důkazy, kterými měla být prokázána existence povinnosti uzavřít kupní smlouvu, v odvolání navrhl. Nic takového však v tomto případě stěžovatel neučinil ani v odvolacím řízení, ani v ústavní stížnosti.
Stěžovatel byl poučen okresním soudem, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí uvést dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti jsou odvolacím důvodem jen za podmínek stanovených v ustanovení §205a o. s. ř. (viz str. 214 spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 11 C 243/97) a žalobce žádné další rozhodné skutečnosti neuplatnil. V odvolání pouze navrhoval opětovné provedení důkazů.
Dovolací soud správně uvádí, že vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, kdy odkázal na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004; nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Formální nesplnění poučovací povinnosti soudu dle §118a o. s. ř. nedosahuje protiústavního vybočení, které by zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele a bylo důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu