ECLI:CZ:US:2010:4.US.2893.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2893/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2010 čj. 6 To 400/2010-47 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 1. 2010 čj. 26 Nt 2707/2009-42 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 5. 10. 2010 se I. J. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 469/2000.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzený byl rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 10. 2004 čj. 5 T 469/2000-629 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. 6 To 401/2006 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem; rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání šesti roků.
Dne 20. 1. 2010 okresní soud zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci téhož soudu sp. zn. 5 T 469/2000, protože neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu.
Dne 14. 7. 2010 stížnostní soud stížnost odsouzeného proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 1. 2010 zamítl.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho trestní věci a zopakoval argumentaci k novým skutečnostem obsaženou v návrhu na povolení obnovy.
V části II. stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva garantovaná čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc v řízení před soudy; dále byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně zásady stíhatelnosti jen z důvodů a způsobem stanoveným trestním řádem (§2 odst. 1 tr. řádu).
Obecným soudům vytkl, že neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem manželů K. a J. Č., odmítnutí dostatečně neodůvodnily a nesprávně zjistily a posoudily podmínky pro povolení obnovy.
Namítl dále, že bylo porušeno základní právo na nezávislý a nestranný soud tím, že v řízení o povolení obnovy rozhodovali soudci rozhodující již dříve v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Závěrem uvedl, že soudy obou stupňů neposoudily řádně, zda nově vyšlé najevo vyšlé skutečnosti a důkazy vyplývající z výpovědi svědka T. B. mohly odůvodnit nové rozhodnutí o vině, ale zkoumaly to, zda odůvodňují jiné rozhodnutí o vině, což však příslušelo teprve další fázi obnovy řízení po jejím povolení.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení:
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Obecné principy vyplývající z požadavku nezávislého a nestranného soudu:
Výše uvedený požadavek přiměřené aplikace záruk spravedlivého procesu i v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se týká i práva na nezávislý a nestranný soud.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti zejména svojí nestranností. Nestrannost se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného (odsouzeného), to však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, odst. 55. a 56.; dostupno na adrese http://www.echr.coe.int).
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Z napadeného rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 1. 2010 zřetelně vyplývá (což následně konstatoval i stížnostní soud), že při rozhodování o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení postupoval v souladu se zákonem a v průběhu veřejného zasedání provedl dostatek důkazů potřebných pro to, aby mohl o věci rozhodnout; neprovedení dalších navrhovaných důkazů dostatečně odůvodnil na str. 3 a 4 svého rozhodnutí.
Stížnostní soud se ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2010 bez jakýchkoliv výhrad ztotožnil s tím, jak se okresní soud s jednotlivými konkrétně vznesenými návrhy na doplnění dokazování vypořádal. Ústavní soud je toho názoru, že tento postup obecných soudů nelze označit jako rozporný s právem na spravedlivý proces.
K tvrzení o podjatosti předsedkyně senátu okresního soudu Mgr. Jitky Neterdové a předsedkyně senátu stížnostního soudu JUDr. Dagmer Švecové, které se měly podílet na rozhodování o trestním obvinění i rozhodování o návrhu na povolení obnovy, Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující osobní zaujatosti uvedených soudkyň; v tomto směru ostatně ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení ani neobsahuje. Navíc je zřejmé, že případnou námitku podjatosti měl stěžovatel uplatnit již v řízení před obecnými soudy, a pokud tak neučinil, nelze k ní v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout. V každém případě však samotná skutečnost, že předsedkyně senátu okresního i stížnostního soudu rozhodovaly o trestním obvinění stěžovatele, nemůže být důvodem pro vyloučení těchto soudkyň z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení. Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva (srov. Šámal a kol.: Trestní řád - Komentář, 5. doplněné a přepracované vydání 2005, str. 224), tak i v rovině práva ústavního (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2004 III. ÚS 62/04, Sb. n. u., sv. 16, str. 409).
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu