ECLI:CZ:US:2010:4.US.292.10.1
sp. zn. IV. ÚS 292/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mladé fronty a.s., IČ 492 40 315, se sídlem Praha 4, Mezi Vodami 1952/9, právně zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Advokátní a patentové kanceláře Čermák Hořejší Matějka a spol. v.o.s., Praha 1, Národní 32, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2009, č.j. 6 As 3/2009-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a dále právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo nebýt odňat zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. září 2005, č.j. 60662/2004, byl zamítnut návrh stěžovatelky na prohlášení ochranné známky č. 174996 za neplatnou. Rozklad stěžovatelky předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 14. května 2007, č. O-64080, zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 11 Ca 171/2007-154, zamítl. Následně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shora napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve velmi obsáhlé a podrobné ústavní stížnosti uvedla, že podala návrh na výmaz ochranné známky "Mladá fronta DNES", který je podobný její ochranné známce "Mladá fronta". Stěžovatelka je přitom právním nástupcem společnosti vydávající od roku 1945 do 31. srpna 1990 deník Mladá fronta, přičemž označení Mladá fronta bylo součástí jejich obchodní firmy minimálně od roku 1964. Uvedené označení užívali její právní předchůdci i pro vydávané knihy a časopisy. Stěžovatelka podala dne 20. března 1991 přihlášku, na jejímž základě jí byla dne 28. července 1992, pod č. 170613, zapsána kombinovaná ochranná známka "Mladá fronta" pro třídy 16, 35 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Přihláška k napadené známce "Mladá fronta DNES" byla podána teprve dne 11. října 1991 a známka sama byla zapsána dne 17. února 1994 pro třídy 16, 35, 38 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Dne 13. září 2004 pak stěžovatelka podala návrh na prohlášení neplatnosti pozdější ochranné známky (Mladá fronta DNES), o němž bylo rozhodnuto jak výše popsáno. Pro posouzení případu bylo nezbytné vypořádat se s otázkou, zda stěžovatelka strpěla užívání napadené známky po dobu pěti let ode dne, kdy se o tom dozvěděla nebo zda přihláška napadené známky byla podána v dobré víře. S ohledem na tyto možnosti stěžovatelka navrhovala, a to již v rozkladu, předložení problematiky dobré víry, podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, jako předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru. Tomuto návrhu však nevyhověl Úřad průmyslového vlastnictví, Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud. Ten navíc v napadeném rozsudku ani neodůvodnil, proč tomuto požadavku nevyhověl. Tím Nejvyšší správní soud zasáhl do práva stěžovatelky na zákonného soudce.
Stěžovatelka ve svém podání odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 290/96; III. ÚS 346/01; III. ÚS 511/02; III. ÚS 351/04; II. ÚS 1009/08; III. ÚS 521/05; III. ÚS 139/05; I. ÚS 74/06; III. ÚS 151/06; III. ÚS 703/06; I. ÚS 1561/08; či III. ÚS 961/09, jimiž Ústavní soud definoval svůj postoj ke znakům svévole, opomenutých důkazů, nevypořádání se s předloženými návrhy i vztahem předběžné otázky k právu na zákonného soudce. Dále stěžovatelka zopakovala argumentaci užitou v rámci správního i soudního řízení a prezentovala svůj nesouhlas s jednotlivými pasážemi odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 171/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizovala s právním posouzením její věci správním orgánem a správními soudy, avšak její ústavně právní argumentace se fakticky zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by, s výjimkou odkazu na judikaturu Ústavního soudu, blíže uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 (publ. in: N 39/3 SbNU 281).
Pokud se týká tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručuje toto ustanovení každému možnost domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Speciálním ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny, dopadajícím i na stěžovatelku, je zaručena možnost soudního přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zaručuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky), a není ze zákona povinen vyhovět každému návrhu účastníků řízení (§52 odst. 1 s.ř.s.). Ve vztahu k návrhu stěžovatelky na předložení předběžné otázky odkazuje Ústavní soud na znění Smlouvy o založení Evropského společenství čl. 234, resp. čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Položení předběžné otázky není povinností soudu bez dalšího. Úkolem soudu je především zvážit, zda jsou, či nejsou splněny předpoklady proto, aby tak učinil. Pokud Městský soud v Praze nepředložil stěžovatelkou navrženou předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, má Ústavní soud, shodně jako Nejvyšší správní soud, za to, že důvody, které jej k tomu vedly, ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil. Nejvyšší správní soud pak zpřesnil, v jakém případě nastávají důvody obligatorního předložení předběžné otázky, resp., kdy je zachována toliko možnost takového kroku. Reagoval tak na námitky tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze (odst. 44 napadeného rozsudku) a vadnosti postupu Městského soudu v Praze (odst.. 51 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se tedy se závěry Městského soudu v Praze ohledně přerušení řízení a předložení Soudnímu dvoru Evropské unie ztotožnil a vysvětlil, proč nenastala situace, kdy sám by měl řízení přerušit. Z kasační stížnosti pak ani nevyplynul podnět stěžovatelky k takovému kroku.
Ani Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud svým postupem neporušily zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Co se týče námitky stěžovatelky týkající se absence takového odůvodnění v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, má Ústavní soud zato, že odkaz na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze a ztotožnění se s ním, lze považovat za dostatečný.
Pokud se týká poslední námitky stěžovatelky, týkající se zkrácení v právu na zákonného soudce, vychází stěžovatelka z judikátu sp. zn. II. ÚS 1009/08, kde Ústavní soud konstatoval, že za určitých okolností (svévole soudu) může nepoložení předběžné otázky přivodit zásah do práva na zákonného soudce. Ústavní soud konstatuje, že citovaný judikát je v projednávané věci nepřípadný. V projednávané věci nenastaly ony "určité okolnosti", které citovaný judikát obligatorně vyžaduje. Ani pak však nelze automaticky dovozovat příslušnost jiného soudu (Soudního dvora Evropských unie) k projednání věci. Řízení o předběžné otázce se liší od ostatních řízení před soudem, neboť se jedná o "výkladové předběžné řízení", v němž se ex ante vysvětluje některá z právních otázek, o níž doposud nebylo jednáno a u níž lze očekávat dopad do právního řádu jiných, v řízení nezúčastněných, zemí. V tomto řízení tedy nenaleznou uplatnění jinak obvyklé procesní instituty jako je postavení stran, důvodnost a přípustnost žaloby, břemeno tvrzení a dokazování či právní moc. Nejedná se tedy o klasické soudní řízení, spjaté s nárokem na zákonného soudce, byť hlavním styčným bodem se může jevit fakt, že ve věci rozhoduje soud. Předběžné řízení má koordinační formu a výsledek takového řízení nemá za následek zrušení či potvrzení předchozích výsledků řízení, ale sdělení a zapracování podstatných principů evropského práva do konkrétní věci. Po provedení takového výkladu pokračuje původní řízení před soudem, jenž předběžnou otázku položil.
Z uvedeného vyplývá, že neakceptování návrhu na projednání předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie, není možné bez dalšího považovat za zásah do práva na zákonného soudce. Tímto právem se především rozumí záruka, že řízení bude vedeno u soudu, jehož jednoznačné určení plyne ze zákonem definovaného pravidla pro rozdělení věcí v rámci místní a věcné příslušnosti a před soudcem, jehož určení plyne z rozvrhu práce soudu pro příslušný rok a materii. Porušením tohoto práva by mohlo být přikázání věci soudu, který není zákonem definován, resp. není definován vůbec.
Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího správního soudu v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Jak je z napadeného rozhodnutí, jakož i ze spisu soudu prvého stupně patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a neshledaly, že by rozhodnutí správního orgánu bylo v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu