ECLI:CZ:US:2010:4.US.3293.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3293/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. S. (dříve R.), zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2009 čj. 61 Co 456/2009-149 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným a doručeným dne 18. 12. 2009 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se O. S. (dříve R.; dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o zaplacení 220.190 Kč s příslušenstvím, pro porušení základních lidských práv zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu v Tachově (dále jen "nalézací soud") ze dne 29. 5. 2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 5. 2009 nalézací soud (po zrušení svého předcházejícího rozsudku odvolacím soudem) zamítl žalobu o zaplacení částky 220.190 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 87.437 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit ve stanovené lhůtě doplatek soudního poplatku (výrok III.).
Dne 7. 10. 2009 odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2009 v napadené části, tj. ve výroku I., potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit ve stanovené lhůtě žalovanému na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 75.256 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 51.446 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).
III.
V části I. až IV. ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, shrnula skutkové okolnosti a polemizovala s právními závěry obecných soudů.
V části V. stěžovatelka polemizovala se závěrem obecných soudů o platnosti "smlouvy o investičním příspěvku a budoucí kupní smlouvě" a uvedla vlastní odlišný právní názor. Tvrdila, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno nalézacím soudem zamítnutím jejích návrhů na výslech svědků "k posouzení okolností uzavření smlouvy a jejích podmínek" a také tím, že soud odvolací se s postupem nalézacího soudu ztotožnil, aniž by své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Neprovedené výslechy svědků považovala za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 II. ÚS 262/04 (Sb. n. u., sv. 43, str. 323) a ze dne 21. 11. 2007 II. ÚS 623/05 (Sb. n. u., sv. 47, str. 585).
V části VI. stěžovatelka opětovně tvrdila, že v řízení před soudem nalézacím i odvolacím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 i čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu:
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě nalézací soud upustil od výslechu svědků T., S., N., G., P., M. a R. s odůvodněním, že jde o osoby v postavení žalobců vůči žalovanému ohledně shodně uplatněného nároku a že jejich "výslech nepovažoval za důležitý", i s ohledem na výpověď svědkyně S. (str. 3 rozhodnutí). Odvolací soud následně konstatoval, že nalézací soud po zrušení svého rozhodnutí provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro skutkové a právní závěry, které považoval za správné.
Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování. Nalézací soud uvedl důvody, které ho vedly k upuštění od výslechu stěžovatelkou navržených svědků; s jeho postupem se ztotožnil i odvolací soud. Soudy tudíž neprovedením stěžovatelkou navrhovaných důkazů neporušily zásadu rovnosti zbraní mezi stranami řízení.
Napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dle přesvědčení Ústavního soudu také dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzení věci:
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelky neshledal.
Stěžovatelkou tvrzené porušení článku 8 odst. 2 Listiny (zakotvujícího princip zákonnosti trestního stíhání nebo zbavení osobní svobody) je zřejmým omylem a Ústavní soud k němu nepřihlížel.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 29. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu