ECLI:CZ:US:2010:4.US.3337.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3337/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2009 č. j. 20 Co 273/2009-55 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 7 C 12/2009, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"), práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, jakož i porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 5. 2009 č. j. 7 C 12/2009-34 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České televizi částku 135,- Kč jako nezaplacený televizní poplatek za srpen 2008 a přirážku 10.000,- Kč spolu s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení. K podanému odvolání Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2009 č. j. 20 Co 273/2009-55 rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrdil. Stěžovatel je od 1. 6. 2008 nájemcem provozovny restaurace v Náchodě a zde umístěný televizor, za nějž nebyl uhrazen předmětný televizní poplatek ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o rozhlasových a televizních poplatcích"), patřil předchozímu nájemci. Stěžovatel tvrdí, že uvedený televizor nepoužíval, protože nebyl jeho vlastníkem a protože byl podle jeho názoru nefunkční.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s postupem obecných soudů, které neprokázaly technický stav televizoru, vlastnické právo k televizoru a zda jej stěžovatel používal. Nalézací soud stěžovateli uložil povinnost zaplacení televizního poplatku s přirážkou bez ohledu na důkazy, které podle stěžovatelova názoru svědčily v jeho prospěch. Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí citoval stěžovatelem v odvolání uplatněné námitky, v podstatě se však jimi nezabýval, protože podle názoru stěžovatele nebyl vystaven tlaku dalšího přezkumu s ohledem na zákonný limit pro podání dovolání, a věc si proto zjednodušil. K technické způsobilosti televizoru krajský soud uvedl, že předmětný televizor byl technicky způsobilý k reprodukci televizního vysílání, což stěžovatel v řízení nepopíral, možností této reprodukce se však stěžovatel nezabýval a televizor nepoužíval. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně považuje stěžovatel za nepřesvědčivé a neúplné. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel provádí obsáhlý výklad institutu držby s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 a tvrdí, že v jeho případě nedošlo k naplnění ani jednoho z obou předpokladů držby, tj. vůle s věcí nakládat jako s vlastní a faktické ovládání věci, neboť neměl vůli s věcí nakládat a ani s ní žádným způsobem nenakládal. Až do pozdější opravy předmětného televizoru stěžovatel nevěděl, zda je přístroj vůbec způsobilý k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání. V provozovně jej pouze trpěl a držbu pro žádného vlastníka nevykonával. Podotýká, že televizor od původního vlastníka odkoupil 18. 11. 2008, nechal ho opravit a poté přihlásit do evidence. S ohledem na výše uvedená svá tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 7 C 12/2009, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě.
5. Oba obecné soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění obsažená v jejich rozhodnutích ze dne 6. 10. 2009 a 29. 5. 2009.
6. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňoval zejména v podaném odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu (č.l. 41-43). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly, přičemž dostatečně uvedly, jakými úvahami se při posuzování dané věci řídily. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí či nikoli.
9. Meritum ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu stran vzniku povinnosti platit televizní poplatek za situace, kdy stěžovatel tvrdil, že pouze trpěl umístění televizoru ve své provozovně, neměl vůli s věcí nakládat jako s vlastní a s věcí nenakládal.
10. Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tak zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371].
11. Jak již Ústavní soud konstatoval (usnesení sp. zn. III. ÚS 640/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nepovažuje za protiústavní, pokud obecné soudy zaujaly právní názor, že zákon konstruuje povinnost platit televizní poplatek jako povinnost založenou pouhým držením televizního přijímače, bez ohledu na způsob jeho užívání. Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se zařízení způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu. Opačný výklad ostatně není dost dobře možný, protože by zjevně vedl ke zneužívání různě tvrzených výjimek z povinnosti platit televizní poplatek. Na podporu uvedeného názoru Ústavní soud odkazuje i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, kdy jedním z důvodů přijetí nové úpravy byla právě snaha zákonodárce předejít problémům s vymezením držitele televizního přijímače. V této důvodové zprávě se uvádí, že převažující soudní výklad dosavadní úpravy přivodil fatální problémy ve vztahu k nájemcům či uživatelům z jiného právního důvodu, jimž se nejednou dařilo obcházet poplatkovou povinnost poukazem na fakt, že nenakládají s věcí jako s vlastní (tj. že nejsou držiteli přijímače) a takto postavený argument se zejména vyskytoval u právnických osob a fyzických osob podnikatelů (typicky hotely či restaurace). Nově přijímaná úprava tak má definicí poplatníka omezit možnost obcházení zákona, jelikož pokud nebude uživatelem vlastník, bude jím ten, kdo přijímač drží nebo užívá, přičemž není rozhodující, na základě jakého právního vztahu se tak děje.
12. Ústavní soud shledává právní názor, o nějž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, ústavně konformním a nemá důvod jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto ohledu poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného soudního rozhodnutí nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, pak nezakládá sama o sobě stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces a tím důvod pro podání ústavní stížnosti.
13. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) stěžovatel neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci. Jeho tvrzení, že krajský soud si posuzování zjednodušil s ohledem na zákonné limity pro podání dovolání, je pro posouzení dané věci irelevantní.
14. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že čl. 90 a čl. 10 Ústavy garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu