ECLI:CZ:US:2010:4.US.572.06.1
sp. zn. IV. ÚS 572/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Mgr. A. F., zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") č. j. 12 C 24/2005-95 ze dne 19. 9. 2005 byla České republice - Okresnímu soudu v Olomouci (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 9.448,- Kč s příslušenstvím, která představovala doplatek víceúčelových paušálních náhrad dle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb."), a uhradit mu náklady řízení ve výši 6.750,- Kč. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 9.448,- Kč s příslušenstvím zamítá a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před okresním soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť ve věci rozhodující senát krajského soudu byl obsazen v rozporu s pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Stěžovatel dále spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu nebyly zpřístupněny argumenty České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo spravedlnosti"), která vstoupila do řízení před krajským soudem jako vedlejší účastník, v důsledku čehož mu byla odňata možnost na tyto argumenty reagovat. Toto pochybení krajského soudu dle stěžovatelova přesvědčení konstituovalo neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. do principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k argumentaci ostatních účastníků řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že jeho interpretace ustanovení §35 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. byla zcela nepřípadná a nerespektovala veřejnoprávní charakter tohoto právního předpisu, přičemž současně předestřel obsáhlý vlastní výklad uvedeného ustanovení. Krajský soud dle stěžovatele dostatečně nezdůvodnil, proč nerespektoval obecné výkladové pravidlo, že stejné pojmy užité v témže právním předpise by měly být vykládány stejně, a jeho rozhodnutí se tak ocitlo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konečném důsledku tak bylo porušeno i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny a právo na placenou dovolenou dle čl. 7 písm. d) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a čl. 2 bodu 3 části II. Evropské sociální charty. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 12 C 24/2005, jakož i vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření především obsáhle popsal, jakým způsobem byl obsazen senát rozhodující věc stěžovatele, přičemž zdůraznil, že jeho postup byl plně v souladu se zveřejněným rozvrhem práce a k žádnému pochybení nedošlo. Ve vztahu k námitkám stěžovatele, vztahujícím se k porušení rovnosti účastníků řízení a práva vyjádřit se k jejich argumentům, krajský soud uvedl, že nemá k dispozici předmětný spis okresního soudu, proto na něj ve věci vstupu Ministerstva spravedlnosti do řízení odkazuje. Současně poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl zjevně o vstupu ministerstva do řízení informován, neboť podal návrh, v němž se domáhal, aby jeho vstup nebyl připuštěn. Co se týče interpretace ustanovení §35 odst. 3 zákona č. 326/1995 Sb., krajský soud měl za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž argumenty jako v řízení před obecnými soudy. Ústavně zaručené právo na spravedlivou odměnu za práci nemohlo být porušeno již z toho důvodu, že stěžovatel se domáhal nároků souvisejících s dobou, v níž práci nekonal. Stejně tak nemohlo být porušeno právo na placenou dovolenou, neboť za tuto dobu mu vznikl nárok na náhradu platu. Krácení náhrady paušálních výdajů nečiní dobu, po níž stěžovatel čerpal dovolenou "neplacenou". Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ministerstvo spravedlnosti k ústavní stížnosti uvedlo, že dle jeho názoru nemůže být pouhá odlišnost názorů na výklad předmětného právního předpisu bez dalšího považována za porušení principů spravedlivého procesu. Interpretace právních předpisů náleží až na výjimky do výhradní působnosti obecných soudů, přičemž v projednávané věci nelze v postupu soudu spatřovat extrémnost, mající za následek takový kvalitativní zásah do práv stěžovatele, k jehož nápravě by byl povolán Ústavní soud. Stěžovatel stavěl svou ústavní stížností Ústavní soud do role další soudní instance a fakticky požadoval, aby suploval Nejvyšší soud za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání. Ministerstvo spravedlnosti dále odkázalo na své vyjádření ze dne 13. 2. 2006, učiněné v rámci řízení před krajským soudem, a argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti označilo za nepřípadnou. K tvrzenému porušení práva na spravedlivou odměnu za práci zaujalo Ministerstvo spravedlnosti obdobné stanovisko jako krajský soud.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž v prvé řadě namítl, že Ministerstvo spravedlnosti by mohlo být účastníkem řízení o ústavní stížnosti pouze tehdy, jestliže by mu toto postavení bylo Ústavním soudem přiznáno. Co do interpretace zákona č. 236/1995 Sb. pak stěžovatel odkázal na svou ústavní stížnost, na níž setrval. Doplnil toliko, že výklad prováděný Ministerstvem spravedlnosti je poplatný jeho momentálním zájmům, což je zřejmé i ze skutečnosti, že autor stanoviska ministerstva publikoval v minulosti výklad, který odpovídal výkladu prováděnému stěžovatelem. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na veřejnoprávní charakter předmětného právního předpisu, měl tím na mysli, že vedlejší účastnice měla postupovat dle pravidla "vše je zakázáno, co není výslovně dovoleno" a nebyla tedy oprávněna dovozovat své právo na krácení víceúčelové paušální náhrady pouze svým výkladem. Ve zbylé části své repliky se pak stěžovatel zabýval okolnostmi, z nichž odvozoval nesprávné obsazení rozhodujícího senátu a požádal v této souvislosti senát Ústavního soudu o zvážení, zda nepodá ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel nepodal návrh sám, neboť se domníval, že již marně uplynula lhůta, v níž by tak mohl učinit. Konečně stěžovatel uvedl, že by se mohlo jevit vhodným v souladu s čl. 1 bod 1 písm. g) sdělení Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 446/2006 Sb., předložit věc plénu Ústavního soudu, neboť rozhodnutí Ústavního soudu bude z důvodu precedentnosti mimořádně závažné.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s vyjádřeními účastníků řízení a obsahem spisového materiálu, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Jedním z podstatných rysů institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která má svůj základ v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ochrana ústavnosti totiž nepřísluší pouze Ústavnímu soudu, nýbrž je žádoucí, aby byla zajišťována rovněž všemi dalšími orgány veřejné moci, zejména obecnou justicí. Ústavní stížnost tak v tomto směru představuje ultima ratio, prostředek, který nastupuje toliko v případě selhání všech ostatních mechanismů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Občanský soudní řád zakotvuje ve svém §229 institut žaloby pro zmatečnost, přičemž pod písm. f) je jako jeden z možných důvodů zmatečnosti řízení uvedeno nesprávné obsazení soudu. Jestliže se tedy stěžovatel domníval, že v odvolacím řízení rozhodoval senát, který byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu, měl možnost domáhat se zhojení této vady prostřednictvím žaloby pro zmatečnost, což však neučinil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel namítal nesprávné obsazení senátu krajského soudu, odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval.
IV.
Ve zbylém rozsahu pak shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou, nicméně nemohl přisvědčit žádné z námitek v ní uvedených.
Jádro ústavní stížnosti tvořila především polemika stěžovatele s interpretací §35 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., provedenou krajským soudem, přičemž stěžovatel v této souvislosti namítal porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na spravedlivou odměnu za práci.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko tehdy, došlo-li prostřednictvím napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž může mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod, následovně: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
S názorem stěžovatele, že v důsledku nesprávné interpretace právního předpisu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, se Ústavní soud neztotožnil. V prvé řadě je třeba ve vztahu k ústavně zaručenému právu na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny podotknout, že toto je v Listině systematicky řazeno mezi hospodářská a sociální práva, pro něž platí, že nároků z nich vyplývajících se lze dovolávat toliko v mezích zákona (čl. 41 Listiny). Je tedy věcí zákonodárce, aby při šetření podstaty a smyslu předmětného práva naplnil pojem spravedlivá odměna konkrétním obsahem. Z výše uvedeného vyplývá, že právo na vyplacení víceúčelových paušálních náhrad obsažené v zákoně č. 236/1995 Sb. je primárně založeno projevem vůle zákonodárce a nejedná se o právo, které by mělo svůj základ přímo v Listině. V případě, že vůli zákonodárce, vyjádřenou v právním předpisu, lze interpretovat vícerým způsobem, je úkolem obecných soudů se s tímto problémem vypořádat. Krajský soud přitom v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč dal přednost jiné interpretaci zákona č. 236/1995 Sb. před tou, jíž se dovolával stěžovatel, a rovněž se důsledně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v tomto směru vznesl. Interpretační variantu, zvolenou krajským soudem, shledal Ústavní soud řádně odůvodněnou a po obsahové stránce z hlediska ústavněprávního akceptovatelnou. Výkladové pravidlo, dle nějž je totožné pojmy, užité v tomtéž právním předpise, třeba zásadně vykládat shodně, nelze aplikovat mechanicky a bezvýhradně. Jinak řečeno, nelze vyloučit, že prostřednictvím dalších výkladových metod budou zjištěny skutečnosti, odůvodňující postup odlišný, což byl právě tento případ. Pro úplnost dlužno podotknout, že nemohlo dojít ani k porušení práva na placenou dovolenou ve smyslu výše vyjmenovaných mezinárodních úmluv, neboť jak již poznamenalo Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, stěžovateli příslušela po dobu dovolené náhrada platu. Víceúčelové paušální náhrady mají specifickou povahu a jejich krácení tudíž není s to založit porušení práva na placenou dovolenou, jak jej má na mysli Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropská sociální charta.
Jak již bylo uvedeno shora, Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a ke kasaci jejich rozhodnutí přistupuje pouze, bylo-li neoprávněně zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. O takový případ se v projednávané věci nejednalo, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry krajského soudu jakkoliv přehodnocovat. To ovšem neznamená, že by Ústavní soud považoval interpretační variantu, zvolenou krajským soudem, za správnější, nýbrž toliko, že argumentace krajského soudu v tomto konkrétním případě obstála v testu ústavnosti. Ústavní soud nemíní nikterak předjímat, jak budou obdobné případy posuzovány obecnými soudy v budoucnu, neboť není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů a vyjadřovat se k otázkám interpretace jednoduchého práva, jestliže současně nedochází k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Stran námitek stěžovatele, vztahujících se k nemožnosti vyjádřit se k argumentaci Ministerstva spravedlnosti Ústavní soud podotýká, že ze spisu okresního soudu skutečně nebylo možno dovodit, že by stěžovateli byly zpřístupněny argumenty obsažené ve vyjádření, navazujícím na vstup ministerstva do řízení. Nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu má Ústavní soud za to, že i přes toto procesní pochybení krajského soudu byla zachována spravedlivost řízení jako celku ve smyslu principů obsažených v hlavě páté Listiny. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření, učiněném v průběhu odvolacího řízení, uvedlo několik nových argumentů, vztahujících se k interpretaci zákona č. 236/1995 Sb., tyto však krajský soud do odůvodnění svého rozhodnutí převzal toliko v minimální míře. Nadto měl stěžovatel možnost předestřít své námitky vůči argumentům ministerstva, jakož i krajského soudu, ve své ústavní stížnosti, nicméně přesto v ní v zásadě pouze zopakoval argumenty, které již uplatnil v průběhu řízení před okresním soudem a v průběhu odvolacího řízení. Za těchto okolností se Ústavnímu soudu jevilo jako krajně formalistické napadené rozhodnutí krajského soudu z tohoto důvodu zrušit, neboť stěžovatel ani v ústavní stížnosti neprokázal, že by jeho případné vyjádření k argumentaci ministerstva bylo způsobilé na výsledku sporu cokoliv změnit.
Jelikož tedy Ústavní neshledal, že by v důsledku vydání napadeného rozhodnutí ani v řízení jemu předcházejícím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Namítal-li stěžovatel, že Ministerstvo spravedlnosti není ze zákona vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti, neboť v řízení před krajským soudem mělo pouze postavení vedlejšího účastníka, považoval Ústavní soud vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, za nadbytečné vydávat usnesení dle §28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je rovněž zřejmé, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nedosahovala takového stupně závažnosti, aby bylo namístě iniciovat postup dle čl. 1 bod 1 písm. g) sdělení Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 446/2006 Sb. Konečně žádal-li stěžovatel senát Ústavního soudu, aby zvážil, zda nepodá ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §15 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že v části, s níž byl návrh na zrušení předmětných ustanovení občanského soudního řádu spojen, byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, nebylo proto možno se ústavností uvedených ustanovení vůbec zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu