ECLI:CZ:US:2010:4.US.934.10.1
sp. zn. IV. ÚS 934/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Mgr. Milana Chytila, správce konkurzní podstaty, se sídlem Brno, Česká 12, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem Brno, Česká 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2007 č. j. 51 Co 311/2007-311 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 1248/2008-341, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 31. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
Podstatou řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, jakož i podstatou ústavní stížnosti je přitom právní názor stěžovatele, že správce konkurzní podstaty není oprávněn brát z věcí, jež jsou součástí konkurzní podstaty, plody a užitky, včetně nájemného (obecné soudy přitom v ústavní stížností napadených rozhodnutích dovodily opak).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zejména dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily rozsah oprávnění správce konkurzní podstaty při nakládání s věcmi, jež jsou její součástí. K této námitce ovšem Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vyplývá z nich, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich názory a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud učinily závěr, že správce konkurzní podstaty je oprávněn brát z věcí, které jsou její součástí, plody a užitky, včetně inkasování nájemného. Svůj názor logicky odůvodnily [byť se tak v případě Nejvyššího soudu stalo zejména odkazem na ustálenou judikaturu, což ale za daných okolností - opakovaná polemika stěžovatele s obecně judikatorně uznávanými stanovisky - nelze shledávat protiústavním] a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal. Jejich závěry jsou ostatně zcela v souladu i s judikaturou Ústavního soudu (naopak stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 659/04 z 19. 6. 2007 je nepřípadný, neboť Ústavní soud zde žádný výklad oprávnění vlastníka s věcí nakládat neprovádí, tedy alespoň ne ve smyslu, jaký stěžovatel uvádí).
Ústavní soud dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Co se týká postupu dle §83 zákona o Ústavním soudu, tento je možný pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta - v právě projednávané věci nebylo tedy možno stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení přiznat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu