ECLI:CZ:US:2010:4.US.990.10.1
sp. zn. IV. ÚS 990/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Anitou Nejedlou, advokátkou se sídlem E. Husserla 16a, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 57/2007-100 ze dne 24. 4. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") č. j. 26 C 57/2007-100 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Národnímu památkovému ústavu (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 35.000,- Kč. Předmětná částka představovala zálohy na vytápění nájemního bytu v Bouzově č. p. 8, které stěžovatelka vedlejšímu účastníku uhradila za období od října 2003 do dubna 2004 a jejichž navrácení z titulu bezdůvodného obohacení se nyní domáhala s odůvodněním, že vedlejší účastník neprovedl jejich řádné a včasné vyúčtování. Okresní soud se s názorem stěžovatelky neztotožnil, když konstatoval, že zálohy byly hrazeny na základě nájemní smlouvy v souladu s ustanovením §696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a o bezdůvodné obohacení se tedy nejednalo. Tento právní názor sdílel rovněž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010 odmítnuto, neboť nebyly shledány důvody přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s §237 odst. 3 téhož předpisu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vydáním výše uvedených rozhodnutí došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž že obecnými soudy nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 odst. 1 věty první občanského soudního řádu. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy věc po právní stránce nesprávně posoudily, neboť ačkoliv vedlejší účastník nejprve přijal plnění v souladu s právem, od okamžiku, kdy byl povinen provést vyúčtování záloh, tzn. v projednávané věci konkrétně od dubna 2004, a toto neučinil, již držel předmětné finanční prostředky bez právního důvodu. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 463/2005 a dále konstatovala, že právní názor, vyslovený v její věci obecnými soudy, zvýhodňuje pronajímatele, který nesplnil svou povinnost provést vyúčtování řádně a včas, před nájemcem, který by naopak měl být dle koncepce právní úpravy nájmu bytu obsažené v občanském zákoníku v tomto vztahu chráněn. Právě zvýhodněním jedné ze stran sporu měla být dle stěžovatelky porušena procesní zásada rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka dále vytýkala obecným soudům, že jejich rozhodnutí byla odůvodněna zcela nedostatečně a že se příslušným způsobem nevypořádaly s její argumentací, a to jak z hlediska hmotněprávního posouzení, tak i ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením. Tato pochybení měla spočívat v tom, že soud prvního stupně při přípravě jednání neupozornil stěžovatelku na možnost požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů a dále v tom, že tentýž soud i přes aplikaci §114c občanského soudního řádu věc rozhodl již při prvním jednání. V souvislosti s tvrzenými nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka citovala nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 a III. ÚS 103/99 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 551/2006. Stěžovatelka taktéž poukázala na důkazní návrhy, které v řízení vznesla a které byly dle ní, v rozporu s principy spravedlivého procesu vyjádřenými např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, bez řádného odůvodnění zamítnuty. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka se sice v petitu ústavní stížnosti domáhala výslovně toliko kasace rozsudku krajského soudu č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 a rozsudku okresního soudu č. j. 26 C 57/2007-100 ze dne 24. 4. 2007, nicméně z odůvodnění jejího návrhu bylo patrné, že neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv spatřovala rovněž ve způsobu, jímž bylo odůvodněno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010, Ústavní soud tedy v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu všechna výše uvedená rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti představovala polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, týkajícím se uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, tedy námitka nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy stěžovatelkou uplatněný nárok řádně projednaly, přičemž své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně odůvodnily. Vycházely přitom z nesporných skutkových zjištění, že zálohy byly poskytovány na základě platné nájemní smlouvy, z čehož dále dovodily, že se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, neboť takové plnění nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v §451 odst. 2 občanského zákoníku. Tomuto právnímu názoru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jej dále jakkoliv přehodnocovat. Ze skutkových okolností případu ostatně vyplývalo, že vedlejší účastník vyúčtování spotřeby elektrické energie, na niž byly zálohy placeny, provedl, nicméně stěžovatelka s výslednou částkou nesouhlasila. Právní názor, že za těchto okolností, tzn. v případě nesouhlasu s vyúčtováním záloh, by měl mít nájemce právo na jejich vrácení, nemůže obstát, a to krom jiného i proto, že by se jednalo o řešení zcela neproporcionální a ve své podstatě popírající základní funkci zálohových plateb. Tyto platby totiž, zpětně nahlíženo, pokrývají odhadované náklady pronajímatele, které mu v souvislosti s využíváním určitých služeb nájemcem v daném roce reálně vznikly; forma zálohy je užívána proto, že v době platby není přesná výše nákladů známa. V případě sporu o výši přeplatku či nedoplatku, jako tomu bylo v projednávané věci, není pro paušální navrácení všech zálohových plateb žádný rozumný důvod, neboť přinejmenším jejich část, a ve valné většině případů ta podstatnější, odpovídá nákladům za služby, které nájemce v minulosti skutečně čerpal. Nájemce má samozřejmě právo požadovat po pronajímateli vydání bezdůvodného obohacení, ovšem nikoliv v podobě zálohových plateb jako takových a pouze v rozsahu konkrétní částky, o niž se měl pronajímatel dle nájemce obohatit. Poučení v tomto směru dle §118a občanského soudního řádu nebylo ovšem možno stěžovatelce pro její neúčast na jednání konaném dne 24. 4. 2007 poskytnout. Stěžovatelkou uvedený odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 463/2005 byl zcela nepřípadný, neboť se týkal problému poskytnutí zálohy v souvislosti s budoucí smlouvou, kterou posléze zamýšlení kontrahenti neuzavřou, tedy situace po skutkové i právní stránce odlišné. S návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování se okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti těchto důkazů, příp. argumentu absence vypovídací hodnoty vzhledem k předmětu sporu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03, dostupné na http://usoud.cz). Ústavnímu soudu tedy nezbylo než konstatovat, že v posouzení věci samé a ve způsobu, jímž byla napadená rozhodnutí odůvodněna, porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. To platí i o usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010, ve vztahu k němuž poukazuje Ústavní soud na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná či nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Tento soud se rovněž, byť stručně, vypořádal i s ostatními stěžovatelčinými námitkami, proto ani jemu nebylo možno vytknout žádné pochybení, mající povahu neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli spravedlivý průběh řízení, nikoliv však, že bude rozhodnuto dle jeho právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy tedy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Stejně tak ani úspěch jednoho účastníka ve sporu nezakládá porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tento princip se týká toliko možnosti uplatňování procesních práv a nikoliv výsledku sporu jako takového.
Pokud jde o námitku, že stěžovatelka nebyla okresním soudem poučena dle §30 občanského soudního řádu, Ústavní soud podotýká, že z přípisu stěžovatelky ze dne 5. 5. 2006 (č. l. 14) vyplývá, že tato si byla možnosti požádat o ustanovení právního zástupce nepochybně vědoma, neboť sama uvedla, že tak učinila v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 205/2005, z nějž byl návrh, jenž byl předmětem řízení o ústavní stížnosti, vyloučen k samostatnému projednání. V nyní projednávané věci však, jak je z uvedeného přípisu patrno, požádala toliko o osvobození od soudních poplatků. Návrh na ustanovení právního zástupce vznesla stěžovatelka až poté, kdy byla její žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, přičemž její žádosti bylo usnesením okresního soudu č. j. 26 C 57/2007-106 ze dne 28. 6. 2007 ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 12 Co 795/2007-119 ze dne 30. 8. 2007 vyhověno. V řízení o opravných prostředcích tedy již byla stěžovatelka právně zastoupena. Za těchto okolností lze námitku nedostatku poučení považovat za zjevně účelovou. Okresnímu soudu rovněž nic nebránilo v tom, aby věc rozhodl na jednání konaném dne 24. 4. 2007. Skutečnost, že předtím postupoval dle §114c občanského soudního řádu, takovou překážku v žádném případě netvoří, neboť soud si právě aplikací uvedeného ustanovení vytvořil prostor, aby mohl na zmíněném jednání rozhodnout. Interpretace stěžovatelky v tom smyslu, že po aplikaci §114c musí nutně následovat několik soudních jednání, se zcela míjí se smyslem institutu přípravného jednání, resp. přípravného roku.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu