ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.5.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 5/10
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo o návrhu stěžovatelů Městské části Praha-Suchdol zastoupená Ing. Petrem Hejlem, starostou MČ, se sídlem Praha - Suchdol, Suchdolské nám. 734/3, Ing. J. B. PhDr. V. B., E. a L. K., Ing. V. Š., a Ing. V. V., všech zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009 č. j. 9 Ao 3/2009-75, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 36, čl. 11 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 100 odst. 1 Ústavy.
2. Návrh byl projednán na základě rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 (200/2010 Sb.), kterým atrahovalo plénum Ústavního soudu též rozhodnutí, kterými dochází k odmítnutí návrhu ve věci, je-li účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.
3. Vláda České republiky na svém jednání dne 20. července 2009 usnesením č. 929 schválila Politiku územního rozvoje České republiky 2008 (dále jen "PÚR ČR 2008"), pořízenou postupem podle §31 až 35 a §186 stavebního zákona Ministerstvem pro místní rozvoj. Součástí schválené PÚR ČR 2008, části 5 "Koridory a plochy dopravní infrastruktury" je i bod č. 131 - Letiště, který je vymezen následujícím způsobem:
"L1
Vymezení:
Nová paralelní vzletová a přistávací dráha (VPD), vzletové a přistávací prostory (VPP) letiště Praha-Ruzyně.
Důvody vymezení:
Zvýšení kapacity mezinárodního letiště.
Úkoly pro územní plánování:
a) Řešit dopady rozvoje letiště Praha-Ruzyně na územní rozvoj dotčených obcí (zejména hlukové zátěže).
b) Řešit napojení letiště na další druhy dopravy (přednostně kolejovou dopravou)."
4. Stěžovatelé podáním ze dne 26. října 2009 postupem podle §101a zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, navrhli Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil bod 131 PÚR ČR 2008 jako část opatření obecné povahy, neboť jím byli zkráceni na svých právech.
5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelů s odůvodněním, že politika územního rozvoje, tak jak ji definuje stavební zákon, nesplňuje formální ani materiální podmínky opatření obecné povahy, a tudíž nemůže být předmětem přezkoumání před Nejvyšším správním soudem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů a není jim instančně nadřazen; do rozhodovací činnosti obecných soudů nezasahuje v případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 5, str. 17].
7. Základ ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud věcně neprojednal jejich návrh a odmítl ho pro nedostatek pravomoci k přezkumu, neboť v daném případě se nejedná o opatření obecné povahy. Stěžovatelé na podporu svého návrhu snášejí obsáhlou argumentaci. Věcným neprojednáním návrhu tak bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich základních práv.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti je tedy rozhodující otázka, zda stěžovateli v předmětné věci napadená PÚR ČR 2008 je opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu, jež zakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s.
9. Ústavní soud se tak v posuzované věci zaměřil na posuzování ústavnosti interpretace a aplikace relevantního jednoduchého práva vztahujícího se k posouzení PÚR ČR 2008 z hlediska řízení o zrušení tohoto usnesení, jakožto opatření obecné povahy.
10. Ústavní soud předesílá, že s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se však již řádně, racionálně a logicky obhajitelně vypořádal Nejvyšší správní soud, který posuzoval pojmové naplnění obou znaků opatření obecné povahy, tedy konkrétnost předmětu upravovaného daným opatřením a obecnost adresátů, na které dopadá. Ústavní soud neshledal důvod závěry Nejvyššího správního soudu, opírající se o jeho vlastní judikaturu a vycházející z judikatury Ústavního soudu, jakkoliv zpochybňovat. Na tyto závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení proto Ústavní soud odkazuje a ve vztahu ke konkrétním námitkám uvádí některé jejich relevantní části.
11. Stěžovatelé nejprve namítli, že Nejvyšší správní soud v napadaném usnesení odmítl návrh na zrušení části PÚR ČR 2008 mj. právě z toho důvodu, že předmět regulace politiky územního rozvoje není stanoven konkrétně, ale obecně (a tudíž není splněn jeden z definičních znaků pro posuzování politiky územního rozvoje jako opatření obecné povahy). Předmětem regulace politiky územního rozvoje není podle Nejvyššího správního soudu regulace přesně vymezeného území, jak je tomu u územně plánovací dokumentace. Účelem není stanovit pravidla vztahující se ke konkrétní situaci, ale stanovit obecné rámcové úkoly pro navazující územně plánovací činnost.
12. Tento výklad nenachází podle názoru stěžovatelů oporu v právní úpravě a je v přímém rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Politika územního rozvoje není z hlediska systematiky stavebního zákona chápána jako územně plánovací dokumentace, nýbrž jako svébytný nástroj územního plánování. Z tohoto faktu však nelze implicitně dovozovat, že nemá charakter opatření obecné povahy. K tomu je zapotřebí podrobněji analyzovat ustanovení stavebního zákona a souvisejících předpisů, které definují obsahové náležitosti politiky ve srovnání s dalšími kategoriemi územně plánovací dokumentace. V případě zásad územního rozvoje vyplývá předmět regulace z §36 stavebního zákona, podle nějž: zásady územního rozvoje ... vymezí plochy nebo kondory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití, zejména plochy nebo koridory pro veřejně prospěšné stavby, ... stanoví kritéria pro rozhodování o možných variantách nebo alternativách změn v jejich využiti... Podobně v případě územních plánů stanoví §43 stavebního zákona, že Uzémní plán vymezí zastavěné území, plochy a koridory... pro veřejné prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Předmět regulace politiky územního rozvoje je stanoven v §32 stavebního zákona. Politika je podle tohoto ustanovení nástrojem územního plánování, který mimo jiné vymezuje oblasti se zvýšenými požadavky na změny v území, oblasti se specifickými problémy a hodnotami, plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury a v takto vymezených plochách, koridorech a oblastech stanoví bližší podmínky pro rozhodování. Stejně jako zásady územního rozvoje a územní plány tedy upravuje i politika územního rozvoje v patřičné míře podrobnosti konkrétní (nikoliv druhově určené) plochy a koridory. Stejně jako zásady a územní plány řeší konkrétní území, kterým je v daném případě území České republiky. Z textu stavebního zákona je tedy zřejmé, že přestože není politika územního rozvoje chápána jako jeden ze stupňů územně plánovací dokumentace, vykazuje z hlediska předmětu regulace řadu totožných znaků. Z hlediska požadavku na konkrétnost předmětu regulace není rozdíl mezi politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací jiný, než v míře podrobnosti, která je daná rozsahem území, jež politika či územně plánovací dokumentace řeší. Jestliže však dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, že předmět zásad územního rozvoje, jejichž plochy a koridory se do území promítají rovněž s určitou mírou nepřesnosti, je dostatečně konkrétní pro jejich posouzení jako opatření obecné povahy, lze totéž konstatovat i o politice územního rozvoje.
13. K této námitce Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětem Politiky není regulace určitého přesně vymezeného území, jak je tomu u územně plánovací dokumentace. Politika má vyjadřovat vývojové záměry státu v mezinárodním kontextu a vytvářet základ pro regionální politiku na úrovni státu, a to vše v potřebné míře obecnosti. Jde tedy o koncepční nástroj, který určuje strategii a základní podmínky pro naplňování úkolů územního plánování. Jejím účelem není stanovit pravidla vztahující se ke konkrétní situaci, ale stanovit obecné rámcové úkoly pro navazující územně plánovací činnost, zajistit koordinaci územně plánovací činnosti krajů a obcí, koordinaci odvětvových a meziodvětvových koncepcí, politik a strategií.
Politika územního rozvoje stanovuje například republikové priority územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území, vymezuje oblasti se zvýšenými požadavky na změny v území, vymezuje území se specifickými hodnotami a také vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury. Na této úrovni by však mělo jít vždy o vymezení obecné se stanovením úkolů pro územní plánování tak, jako to vyplývá z hierarchie či posloupnosti jednotlivých nástrojů územního plánování.
Na rozdíl od Politiky se Zásady územního rozvoje vždy vztahují k uspořádání konkrétního správního obvodu a zpracovávají se pro celé jeho území. Jedná se sice také o koncepční dokument územního plánování, avšak o dokument, který pro konkrétní území zpřesňuje ve vztahu k Politice vymezení rozvojových oblastí a os, specifických oblastí, ploch a koridorů nadmístního významu, upřesňuje koncepci ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území kraje; současně stanoví kritéria pro rozhodování o možných variantách nebo alternativních změn v jejich využití, a to vše s ohledem na konkrétní podmínky příslušného kraje. Na rozdíl od Politiky jsou proto Zásady územního rozvoje kraje stavebním zákonem vymezeny jako územně plánovací dokumentace a ve smyslu §36 dost. 4 stavebního zákona se obligatorně vydávají formou opatření obecné povahy."
14. K argumentu stěžovatelů, že z hlediska požadavku na konkrétnost předmětu regulace není rozdíl mezi politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací jiný než v míře podrobnosti, která je daná rozsahem území, jež politika či územně plánovací dokumentace řeší, Ústavní soud podotýká, že právě intenzita podrobnosti je klíčová pro posouzení naplnění podmínky konkrétnosti v. obecnost předmětu regulace. Míra podrobnosti regulace u politiky územního rozvoje je - ve srovnání např. se zásadami územního rozvoje - tak nízká, že již je namístě hovořit o obecnosti předmětu regulace (ve smyslu protikladu ve vztahu ke "konkrétnosti" předmětu regulace). Co jiného, nežli určení ve stanoveném období "požadavků na konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech" a "strategie a základních podmínek pro naplňování těchto úkolů" (srov. legální definici např. v §31 odst. 1 stavebního zákona), by mělo být považováno za obecné. Dovedeno ad absurdum, existoval by zde pouze předmět regulace konkrétní (neboť stěží si lze představit méně podrobnou regulaci), pročež by podmínka konkrétnosti předmětu regulace ztrácela rozumný smysl.
15. Proto nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že jestliže dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, že předmět zásad územního rozvoje, jejichž plochy a koridory se do území promítají rovněž s určitou mírou nepřesnosti, je dostatečně konkrétní pro jejich posouzení jako opatření obecné povahy, lze totéž konstatovat i o politice územního rozvoje.
16. Stěžovatelé v rámci námitky, že v bodu 131 PÚR ČR 2008 je zakotven konkrétní předmět regulace, argumentují, že z něj "je zcela jasně patrno, že se jedná o konkrétně územně definovaný záměr (plochu dopravní infrastruktury), vztahující se ke konkrétnímu letišti, který zároveň stanoví podrobnější podmínky pro orgány územního plánování nižších stupňů. Předmět regulace této části PÚR ČR 2008 je nezaměnitelný s jinými záměry v oblasti rozvoje letecké dopravy, které jsou v ní obsažené." Ovšem i s touto námitkou se Nejvyšší správní soud vypořádal, když m. j. uvedl, že dikce samotného bodu 131 PÚR ČR 2008 "však svědčí spíše o obecném shora naznačeném pojetí Politiky, nikoli o regulaci konkrétní činnosti na konkrétně vymezeném území. Ostatně i sami navrhovatelé v návaznosti na lokalizaci svých nemovitostí pouze hypoteticky dovozují své dotčení hlukem z provozu nové dráhy s tím, že se s největší pravděpodobností jejich nemovitosti budou nacházet v tzv. ochranném hlukovém pásmu letiště." Tento text napadeného usnesení lze přiměřeně vztáhnout i k námitce stěžovatelů, že "Jako podpůrný argument lze odkázat na znění č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury. Tento právní předpis obsahuje speciální procesní úpravu některých správních řízení, souvisejících s výstavbou dopravní infrastruktury. Dopravní infrastrukturou se pak pro účely tohoto zákona podle §1 rozumí stavby umísťované v koridorech vymezených v platné politice územního rozvoje. Tento právní předpis tedy přepokládá, že politika územního rozvoje obsahuje konkrétně umístěné koridory dopravních staveb, a to v takové míře konkrétnosti, že je možné na základě vymezení koridoru v politice vést řízení o umístění stavby, vyvlastňovací řízení atd." Dle §1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, platí, že "Dopravní infrastrukturou se pro účely tohoto zákona rozumí stavby dopravní infrastruktury a stavby s nimi související umisťované v plochách a koridorech vymezených v platné politice územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně plánovací dokumentaci." Ze skutečnosti, že určité stavby jsou umisťovány v plochách a koridorech vymezených v politice územního rozvoje, neplyne bez dalšího konkrétní předmět regulace.
17. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelé druhý pojmový znak opatření obecné povahy dovozují ze závaznosti politiky pro územně plánovací dokumentaci.
Zařazení bodu 131 do Politiky vyjadřuje záměr vlády České republiky zvýšit kapacitu mezinárodního letiště Praha - Ruzyně, nicméně vyhodnocení dopadů tohoto záměru na územní rozvoj dotčených obcí bude úkolem dalších fází územního plánování. Úkoly vyplývající z napadené části Politiky územního rozvoje nepochybně směřují k orgánům vykonávajícím působnost na úseku územního plánování. Ty musí prověřit reálnost či proveditelnost záměrů vyjádřených v Politice. Teprve vyhodnocení těchto dopadů ukáže, zda je záměr obsažený v Politice proveditelný. Tyto závěry podporuje i důvodová zpráva ke kapitolám 5 a 6 Politiky územního rozvoje kde je uvedeno. "Kapitoly 5 a 6, které vymezují plochy a koridory pro rozvojové záměry dopravní a technické infrastruktury, ukládají v úkolech pro ministerstva a jiné ústřední správní úřady prověřit proveditelnost, potřebnost, reálnost nebo účelnost záměrů, v úkolech územního plánování, prověřit účelnost a podmínky územní ochrany a její zajištění příslušnými nástroji územního plánování." Jde tedy o akt, který je adresován veřejné správě. Ta je však při jeho provádění povinna postupovat v souladu se všemi právními předpisy. Svojí povahou je Politika subordinačním nástrojem veřejné správy v oblasti územního plánování.
V tomto smyslu je tedy třeba chápat závaznost Politiky, která je primárně určena orgánům veřejné správy, nikoli těm, vůči kterým je veřejná správa vykonávána, tj. adresátům jejího veřejnosprávního působení. Na druhou stranu je však třeba připomenout, že na přípravě návrhu Politiky participuje veřejnost prostřednictvím podávání připomínek dle §33 odst. 4 stavebního zákona. Nejde tedy o konkrétní regulaci určitého území s obecně vymezeným okruhem adresátů, ale o interní předpis, který však s ohledem na účast veřejnosti při jeho vzniku, jež je zákonem formalizována, nese i určitý přesah nad rámec samotné vnitřní činnosti veřejné správy.
18. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují proti citovaným závěrům Nejvyššího správního soudu převážně pouze formálně právně, tj. toliko jazykovým (doslovným) výkladem (srov. např. str. 9 ústavní stížnosti: "Tento názor NSS je v rozporu se samotným zněním stavebního zákona, v němž je institut politiky územního rozvoje zakotven."; str. 10 ústavní stížnosti: "námitkou stěžovatelů, že ust. §31 odst. 3 stavebního zákona hovoří o závaznosti politiky územního rozvoje pro rozhodování v území."). Avšak jazykový výklad - sám o sobě - není dostačující. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu ( k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. ). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity..." (srov. např. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 aj.). Dále lze citovat kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96: "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku..." Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1773/07 konstatoval, že "Výklad zákona podávaný stěžovatelem nese rysy formalismu, který pomíjí smysl a účel zákona. V ústavní stížnosti je argumentováno pouze jazykovým, resp. doslovným výkladem. Tím je však zcela nereflektována základní teze interpretace práva, a to sice, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. např. I. ÚS 138/06). Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě...Stěžovatel nepoukázal na žádný jiný (alternativní) smysl a účel na podporu svého závěru o odlišné právní normě a založil jej toliko na argumentu textem předmětného ustanovení. Tím však svou argumentací popřel podstatu práva, která je dána jeho účelovým zaměřením, tj. záměrně regulovat v té které podobě společenské vztahy; z jeho výkladu plyne, že smysl a účel právní normy nemusí být zjišťován a postačí vyjít pouze z textu právního předpisu." Je zřejmé, že NSS si položil otázku smyslu a účelu zkoumaných ustanovení podústavního práva a rovněž m. j. aplikoval systematický výklad, reflektující normativní okolí ustanovení regulujících institut Politiky územního rozvoje.
19. Na racionálně obhajitelném názoru Nejvyššího správního soudu nic nemění fakt publikace sdělení o schválení Politiky územní politiky vlády ve Sbírce zákonů. Projevuje se zde demokratizace veřejné správy, mj. v aspektu informovanosti veřejnosti o její činnosti, což se nemusí rovnat hned napadnutelnosti této činnosti před soudním orgánem. Navíc smysl informování veřejnosti v této rovině tkví i pro futuro; je zavčasu upozorněna, aby mohla sledovat budoucí konkretizaci Politiky územního rozvoje a v jejím rámci případně chránit svá práva.
20. Stěžovatelé dále namítají rozpor napadeného usnesení se zásadou "v pochybnostech ve prospěch soudního přezkumu".
21. I ve vztahu k této námitce musí Ústavní soud přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, dle nějž skutečnost, že Politika územního rozvoje České republiky nenaplňuje žádný ze shora uvedených materiálních pojmových znaků opatření obecné povahy, však v žádném případě nezbavuje navrhovatele možnosti domáhat se soudního přezkumu územně plánovací dokumentace, která má následně v Politice uvedený záměr konkretizovat. Územně plánovací dokumentací stavební zákon rozumí zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Všechny uvedené nástroje územního plánování se obligatorně vydávají formou opatření obecné povahy, což mimo jiné znamená oprávnění navrhovatelů uplatnit případné zkrácení svých práv postupem dle ustanovení §101a soudního řádu správního. V daném případě proto nelze hovořit o odepření přístupu k soudu, jež by v konečném důsledku mohl vést k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
22. Stěžovatelé rozporují i názor Nejvyššího správního soudu, že se mohou účinně domáhat přezkumu v rámci přípravy navazující územně plánovací dokumentace, případně v rámci návrhu na její přezkum soudem. Ovšem opět argumentují převážně jen doslovným zněním podústavního práva ("jakákoliv snaha o přehodnocení záměrů obsažených v politice územního rozvoje v rámci pořizování navazující územně plánovací dokumentace (zásad územního rozvoje, územních plánů), je s ohledem na znění §31 odst. 3 stavebního zákona předem odsouzena k nezdaru."), což není způsobilé popřít shora citovanou smysluplnou argumentaci. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovateli citovaná jediná kasuistika z aplikační praxe správního orgánu ("To se v daném případě potvrdilo v rámci pořizování Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy, které probíhalo v průběhu roku 2009."). Nejvyšší správní soud je zde právě od toho, aby podával správním orgánům a správním soudům výklad podústavního práva, sjednocoval jej. Do této činnosti Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší ingerovat, nemůže nahrazovat jeho činnost.
23. Konečně, stěžovatelé namítají, že napadené usnesení se odchýlilo od stávající judikatury ve vztahu k přezkoumání opatření obecné povahy a od přístupu, který stanovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07.
24. Rovněž tuto námitku však Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší správní soud totiž naopak vycházel z premisy materiálního pojetí opatření obecné povahy, která plyne z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 a (již i) z jeho vlastní judikatury. Pokud stěžovatelé citují rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která zahrnula mezi opatření obecné povahy i územní plány schválené dle zákona č. 50/1976 Sb., postačí pro stručnost dodat, že politika územního rozvoje je institutem odlišným a novým (k odlišnostem blíže lze rovněž odkázat na odůvodnění napadeného usnesení), a proto nelze tvrdit skutečný rozpor napadeného usnesení s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu.
25. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou, proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu