ECLI:CZ:US:2011:1.US.1174.11.1
sp. zn. I. ÚS 1174/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. D. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou, se sídlem Vápencová 569/13, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 T 25/2010, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 T 25/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 ve formě účasti podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
Předmětného trestného činu se měl, stručně shrnuto, dopustit tím, že jako držitel zbrojního průkazu vědomě zanechal ve vozidle, jehož není majitelem, dvě střelné zbraně, které má registrovány na svoji osobu, ačkoliv obě podléhají registraci podle zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, a tím umožnil spoluodsouzenému S. M., který není držitelem oprávnění nosit střelnou zbraň, aby převzal a měl v držení samonabíjecí pistoli zn. Tokarev vzor TT 33, a neztotožněné osobě, aby měla v držení samonabíjecí pušku vzor FSN01.
Stěžovatel má za to, že závěr o jeho vině není dostatečně důkazně podložen, zejména pak pokud jde o to, zda spoluobžalovaný M. s jeho zbraněmi nějakým způsobem manipuloval či je měl ve svém držení. Pachovou stopu a stopy daktyloskopické soud hodnotil zcela k tíži navrhovatele i druhého spoluobžalovaného bez ohledu na to, že tyto důkazy žádné závěry, ke kterým soud dospěl, neprokazovaly. Podotýká, že si je vědom zásady, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, tato je však prolomena tehdy, pokud jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a I. ÚS 401/98).
Za nesprávné považuje stěžovatel to, že městský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědků, kteří mohli objasnit, jakým způsobem se chovala osádka vozidla, zda někdo někomu podával nějaký předmět či nikoliv, eventuálně jaký předmět to byl. Rovněž pochybil tím, když nevyhověl žádosti navrhovatele, aby byl, byť se jednalo o řízení odvolací, ve věci vyslechnut.
Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na presumpci neviny a právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 2 a 3, písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzeného S. M., které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení sp. zn. I. ÚS 853/11 in http://www.usoud.cz). V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 853/11 Ústavní soud připomíná, že jej nelze, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 Ústavy), považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu, pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze v případě, pokud by použitý výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení otázky, zda se v jeho věci obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Přitom zjistil, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované výslechy neprovedl (viz str. 7 jeho usnesení).
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o konkrétní důkazy, tvořící ucelený řetězec, což umožnilo zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, přitom vyložily v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu