ECLI:CZ:US:2011:1.US.1294.09.2
sp. zn. I. ÚS 1294/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 6. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1294/09 ve věci ústavní stížnosti L. H. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 15. 7. 2008 č. j. 1 EX 14176/06-31 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 2. 2009 č. j. 73 Nc 6088/2006-107, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčiných námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Výrok
I. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 15. 7. 2008 č. j. 1 EX 14176/06-31 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 2. 2009 č. j. 73 Nc 6088/2006-07 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Obě rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o nákladech exekuce. V ústavní stížnosti vylíčila genezi celého případu, kdy jako dědička a právní nástupkyně po zemřelém manželovi M. H. vzala na sebe odpovědnost za jeho dluhy vůči Finančnímu úřadu v Plzni do výše ceny nabytého dědictví v částce 727 500 Kč, a to v souladu s usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 29 D 1222/2002, které nabylo právní moci dne 26. 4. 2006. Proto se sama obrátila na Finanční úřad v Plzni, se kterým chtěla uzavřít dohodu o zaplacení jeho pohledávky. Finanční úřad s ní nejednal, místo toho jí zaslal dne 27. 7. 2006 výzvu k zaplacení nedoplatku. Stěžovatelka se chtěla se zmíněným finančním úřadem dohodnout na splátkovém kalendáři a uhradit dluh zemřelého do výše svého dědictví. Ten ale proti ní podal návrh na exekuci, kterému bylo vyhověno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2006, kdy byla nařízena exekuce proti stěžovatelce jako povinné pro celkovou částku ve výši 2 127 734,15 Kč ve prospěch oprávněného, zmíněného finančního úřadu. Návrh oprávněného na nařízení exekuce v další částce 1 072 600 Kč byl zamítnut. Do tohoto usnesení podali odvolání oba účastníci. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 10. 2007 změnil napadené usnesení okresního soudu tak, že nařídil exekuci i k vymožení peněžitého plnění ve výši 1 072 600 Kč, v předchozím usnesení zamítnutého. Tím byla povolena exekuce proti stěžovatelce v celkové výši 3 200 344,15 Kč s příslušenstvím. Poté dne 18. 12. 2006 stěžovatelka zaplatila na účet oprávněného 170 230 Kč a dne 27. 12. 2006 dalších 400 000 Kč, tedy celkem 570 230 Kč.
Poté Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 12. 6. 2008 rozhodl o částečném zastavení exekuce v částce 1 072 600 Kč s tím, že výši nákladů exekuce a nákladů oprávněného určí soudní exekutor. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání a na základě pokynu krajského soudu okresní soud zmíněné usnesení doplnil usnesením ze dne 11. 2. 2009 o zastavení exekuce i pro částku 2 127 734,15 Kč. Mezitím vydal pověřený exekutor dne 15. 7. 2008 příkaz k úhradě nákladů exekuce (napadený touto ústavní stížností) v částce 106 029 Kč na vrub stěžovatelky. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky, o kterých rozhodl Okresní soud Plzeň-město usnesením, rovněž napadeným touto ústavní stížností.
Obecné soudy nevzaly podle stěžovatelky v úvahu skutečnost, že plnila do výše ceny nabytého dědictví jí známým věřitelům, takže zmíněné exekuční řízení bylo předčasné a zbytečně zahájené. Nijak se nevyhýbala zaplacení svého závazku oprávněnému, nebylo však v jejích silách zaplatit jej celý najednou. Po nařízení exekuce byla schopna zaplatit zmíněných 570 230 Kč jen proto, že si tuto částku vypůjčila za velmi nevýhodných podmínek. Tuto poměrnou část dluhu zemřelého vůči oprávněnému zaplatila ve dvou splátkách na účet oprávněného poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce. Tomu však předcházely opakované pokusy stěžovatelky i její právní zástupkyně o jednání s oprávněným a jejich návrhy na splátkový kalendář. Oprávněný však přistoupil k exekuci a požadoval zaplacení dluhů za zemřelého, bez ohledu na výši aktiv dědictví. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je stěžovatelka přesvědčena, že jí neměla být uložena povinnost zaplatit vzniklé náklady exekuce. Poukázala na to, že oprávněný nepřipustil, aby dluh splatila ve splátkách, to vše za situace, kdy po smrti svého manžela zůstala sama se dvěma, tehdy nezletilými, dětmi. Oprávněný nerespektoval skutečnost, že stěžovatelka odpovídala za dluhy zemřelého pouze do výše aktiv dědictví, tj. do částky 727 500 Kč. O této skutečnosti musel vědět z vyjádření Okresního soudu Plzeň-město, které mu bylo zasláno na vědomí s tím, že stěžovatelka bude plnit pouze do výše aktiv dědictví.
Stěžovatelka považuje za nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby oprávněnému, který bezdůvodně podal návrh na provedení exekuce ve výši, která nemohla být realizována s ohledem na jasná ustanovení zákona, byla přiznána náhrada nákladů exekuce, a aby tak byl vyloučen z povinnosti platit náklady exekučního řízení, které bezdůvodně vyvolal. Poukázala na ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"), kde se výslovně stanoví, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, který zastavení zavinil. Podle tohoto ustanovení musí soud zkoumat především procesní zavinění účastníků za zastavení exekuce. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že odpovědnost za zastavení předmětného exekučního řízení nese oprávněný, který věděl, že stěžovatelka je povinna plnit na dluh svého zemřelého manžela pouze do výše aktiv dědictví. Přesto podal návrh na nařízení exekuce pro částku 3 200 344,15 Kč, která téměř šestinásobně převyšovala částku, ke které byl Finanční úřad v Plzni v jejím případě oprávněn.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ignorovaly totiž jí předložené skutečnosti, které podložila relevantními důkazy, a správně nevyhodnotily, kdo z účastníků exekučního řízení, v případě ukončení exekuce jejím zastavením, nese odpovědnost za jeho náklady a nesprávně interpretovaly ustanovení §89 exekučního řádu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření Okresního soudu Plzeň-město, který odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že exekuce byla nařízena důvodně. K jejímu zastavení došlo v důsledku plnění na základě exekučního řízení, proto dovodil, že úhradu exekučních nákladů lze požadovat na stěžovatelce.
Z obsahu připojených spisů Okresního soudu Plzeň-město Ústavní soud zjistil, že geneze celého případu, vylíčená stěžovatelkou v ústavní stížnosti, odpovídá rozhodnutím ve věci přijatým, takže není nutno zmíněné okolnosti případu opakovat.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech konstatoval, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nedošlo k porušení základních práv. Po přezkoumání celého spisového materiálu (spisy sp. zn. 29 D 1222/2002 Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 73 Nc 6088/2006 téhož okresního soudu a sp. zn. 108 Ex 14176/06 Exekutorského úřadu Plzeň-město) byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána důvodnou.
Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].
Není cílem řízení před Ústavním soudem přezkoumávat podrobně každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů týkající se náhrady nákladů exekuce. V dané věci však nelze přehlédnout způsob, jak se soudní exekutor i obecný soud vypořádaly s právním hodnocením celé věci a jejím odůvodněním ve svých rozhodnutích.
Okresní soud se s námitkami stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce nijak nevypořádal, pouze odkázal na §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a potvrdil správnost výpočtu výše nákladů exekuce. Svůj závěr, že stěžovatelka je povinna zaplatit veškeré náklady exekuce, ničím neodůvodnil, přestože argumentovala tím, že oprávněný nerespektoval zákonnou skutečnost, že odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše aktiv dědictví a že se chtěla s oprávněným dohodnout na splátkovém kalendáři. Nepřihlédl k tomu, že oprávněný (zřejmě z titulu svého mocenského postavení) jakékoliv jednání odmítl a po uplynutí lhůty k plnění (kterou jí sám předepsal) podal zcela bezdůvodně návrh na provedení exekuce ve výši, která samozřejmě nemohla být už ze zákona realizována.
Ústavní soud především konstatuje, že k problematice náhrady nákladů exekuce se vyjádřil již v celé řadě nálezů, v nichž postihl v podstatě všechny aspekty této problematiky (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve zkoumané věci byl podán návrh na nařízení exekuce dne 28. 8. 2006, exekuce byla nařízena usnesením ze dne 15. 11. 2006, takže bylo nutno postupovat při posuzování náhrady nákladů exekuce podle znění exekučního řádu účinného do 31. 12. 2007, jehož znění bylo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce".
K této otázce sjednotil svou judikaturu Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545). Zde konstatoval, že ustanovení §87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkonu rozhodnutí (§270 a 271 o. s. ř.), neboť citovaná ustanovení exekučního řádu vystihují jen zvláštnosti exekučního řízení. Jinak se uplatní obecná subsidiarita o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). V případě zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje ustanovení §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat nemohl. Otevírá tak prostor k vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - exekutorovi, a to výlučně vůči oprávněnému (pokud jde o povinného, platí zde ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu). Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, pokud byla zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř..
Z výše uvedeného vyplývá, jak to uvedl i Ústavní soud ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 2615/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a sp. zn. III. ÚS 1226/08 [nález ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85)], že v souladu s požadavky ústavnosti je právní závěr, podle něhož je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, tedy že nelze automaticky předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, a tedy, jak je naznačeno výše, ani povinnému, ale vždy je třeba zkoumat, jaké důvody k zastavení exekuce vedly, jak na to pamatuje ustanovení §271 o. s. ř..
V posuzované věci stěžovatelka poté, co jí byla z pravomocného usnesení o vypořádání dědictví známa aktiva dědictví, do jejichž výše za dluh odpovídala, sama projevila vůli dluh oprávněnému uhradit a snažila se s ním uzavřít dohodu o jeho zaplacení. Oprávněný s ní však odmítl jednat a bez dalšího podal návrh na nařízení exekuce, na kterém trval po celou dobu exekučního řízení, i když mu bylo známo (ze sdělení stěžovatelky a posléze i okresního soudu), do jaké výše dluhu je stěžovatelka povinna plnit. Exekuce byla okresním soudem zastavena proto, že oprávněný neměl ze zákona na celou požadovanou částku právní nárok a částka do výše aktiv dědictví byla uhrazena stěžovatelkou dobrovolně, po nařízení exekuce. Uvedeným je tedy jednoznačně prokázáno, že to byl oprávněný, který předčasně a zcela bezdůvodně podal návrh na nařízení exekuce a jehož procesním zaviněním byla poté exekuce co do částky, jež oprávněnému nenáležela, zastavena.
Okresní soud ani soudní exekutor se otázkou náhrady nákladů exekuce ve výše uvedených souvislostech vůbec nezabývali. Nevzali v úvahu konkrétní podíl účastníků exekučního řízení na procesním zavinění, které vedlo k zastavení exekučního řízení. Lze tedy uzavřít, že okresní soud nerespektoval ani zákonná ustanovení, zejména §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu, ani již poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu.
Uvedený postup okresního soudu není ospravedlnitelný ani z hlediska dobrých mravů. Již sama okolnost, že stěžovatelka se snažila dluh po zemřelém manželovi (který tedy sama nezpůsobila) řádně oprávněnému uhradit, i když zůstala sama s dvěma dětmi téměř bez prostředků, měla být soudem vzata v úvahu.
Souhrnně lze tedy uzavřít, že jak soudní exekutor, tak i okresní soud, který stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení exekutorovi, nerespektovali závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, čímž se dostali do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Takovýmto postupem došlo k užití státní moci mimo meze stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z pohledu takto nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. 12. 2007 je třeba uzavřít, že soudní exekutor i Okresní soud Plzeň-město, nerespektováním judikatury Ústavního soudu, založili v rovině práva podústavního porušení §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu, v rovině ústavního práva porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí soudního exekutora a Okresního soudu Plzeň-město zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.