ECLI:CZ:US:2011:1.US.1408.11.1
sp. zn. I. ÚS 1408/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2011, čj. 19 Co 2985/2010 - 64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel brojí proti postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále "soud prvního stupně"), který "usnesením, jež je nesprávné a projevem neústavního výkonu veřejné moci", zastavil řízení na základě nezaplacení soudního poplatku. Obecné soudy měly hodnotit jeho schopnost platit a nezabývat se tím, zda něco nezatajuje. Aplikují zákon protismyslně, neboť i kdyby nebyla možnost poměry "objektivně zjistit", není to důvod k nepřiznání osvobození, pakliže je lze zpětně odejmout.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2010, čj. 9 C 4/2010 - 57, bylo zastaveno řízení vedené pod sp. zn. 9 C 4/2010, v němž stěžovatel požadoval po Mgr. V. R. náhradu škody ve výši 41,- Kč z titulu odpovědnosti za škodu. Rozhodl tak pro nezaplacení soudního poplatku poté, co stěžovateli nebylo usnesením téhož soudu ze dne 26. 2. 2010, čj. 9 C 4/2010 - 23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2010, čj. 19 Co 757/2010 - 31, přiznáno osvobození od soudních poplatků. Na výzvu ze dne 17. 9. 2010, čj. 9 C 4/2010 - 48, soudní poplatek nezaplatil. K jeho odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 2. 2011, čj. 19 Co 2985/2010 - 64, usnesení okresního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud současně neznamená porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1, SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech jeho svévolné aplikace (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29, SbNU 69).
Po prostudování ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy zastavily řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž v ústavní stížnosti vyjmenoval jednotlivé argumenty, proč tak učinit neměly.
Otázkou náhrady nákladů řízení, jejichž součástí je i soudní poplatek, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zásadně nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Proto při posuzování této problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení takového výroku se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces (sp. zn. II. ÚS 259/05, ze dne 21. 3. 2006).
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 599,- Kč ve lhůtě tří dnů, což neučinil. Proto soud prvního stupně řízení zastavil v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud stěžovatel namítá nepřiměřenost této lhůty, lze odkázat na napadené rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že k úhradě byl vyzván po uplynutí 4 měsíců od nepřiznání osvobození od soudních poplatků a skutečnost, že má poplatkovou povinnost, mu tedy byla velmi dobře známa.
Ústavní soud navíc již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 7. 10. 2009). V případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je tak ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele. K ústavněprávnímu přezkumu lze v takových případech přikročit jen v případě zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, jež však z napadeného rozhodnutí zjevně nevyplývá.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují zásady správného soudního rozhodování v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, s nimiž se soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu