ECLI:CZ:US:2011:1.US.1755.11.1
sp. zn. I. ÚS 1755/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, příspěvkové organizace, IČ 00027251, se sídlem Mánesova 1453/75, Praha 2, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3539/2008-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005 č. j. 39 Co 270/2005-401 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2004 č. j. 13 C 29/99-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 13. 6. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny). K podání stěžovatele nebyla přiložena plná moc prokazující povinné zastoupení stěžovatele; vzhledem ke způsobu rozhodnutí a podání stěžovatele (platný kvalifikovaný certifikát právního zástupce) však Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady.
Napadeným rozsudkem uložil Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 1 314 622,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 487 067,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, v rozsahu částky 827 555 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil překážkou věci pravomocně rozsouzené. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu výše označených soudů, konkrétně dovolacímu soudu vytýká, že se v odmítavém usnesení řádně nezabýval všemi jím formulovanými otázkami, které považoval po právní stránce za zásadně významné, ale přisvědčil pouze závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy. Ve vztahu k rozsudkům dovolacího i odvolacího soudu stěžovatel oponuje právnímu názoru těchto soudů v otázce určení výše bezdůvodného obohacení, který shledává "formalistickým", neboť prý nerespektuje svobodu projevu vůle jednotlivce, jako výraz určité autonomní sféry a to v té části smluvního ujednání, které se týkalo výše nájemného. Ze skutečnosti, že v této otázce dospěly smluvní strany ke konsensu, stěžovatel dovozuje vázanost rozhodování soudů ohledně posouzení rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud obecné soudy vycházely při rozhodování o výši nájemného z jiných, než smluvních podmínek, nepřípustným způsobem zasáhly údajně do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatele.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování věci nikterak nevycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, neboť ten k věci neuvedl žádné relevantní námitky. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ve vztahu k první námitce Ústavní soud zdůrazňuje, jak ostatně správně uvedl dovolací soud v odůvodnění svého usnesení, že otázka určení výše bezdůvodného obohacení a nedůvodnosti kompenzační námitky či existence započitatelné pohledávky nejsou otázkami právními, ale směřují k údajnému pochybení při zjišťování skutkového stavu, což nenaplňuje v dané věci způsobilý dovolací důvod. Proto se dovolací soud mohl zabývat pouze otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. Není totiž povinností dovolacího soudu se zásadně zabývat všemi, v dovolání předestřenými otázkami, pokud nejsou naplněny procesní předpoklady a podmínky stanovené v příslušných ustanoveních o. s. ř. Další námitka stěžovatele, která směřuje proti zjišťování výše bezdůvodného obohacení v případě absolutní neplatnosti právního úkonu (v daném případě nájemní smlouvy), není důvodná. Bezdůvodné obohacení stěžovatele spočívalo v užívání předmětné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Její absolutní neplatnost byla ostatně zjištěna již v řízeních dříve vedených před Obvodním soudem pro Prahu 2. Za situace, v níž bezdůvodné obohacení spočívalo ve výkonu práva nájmu, musí být poskytnuta vlastníku nemovitosti přiměřená peněžitá náhrada (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2616/99, 22 Cdo 1095/2001 a sp. zn. 33 Odo 778/2005). Tato peněžitá náhrada je určena soudem a odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor. Výše uvedený závěr je již standardní a odpovídá jak platné judikatuře obecných soudů, tak i Ústavního soudu (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05). Nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatele, že v případě výše nájemného mělo být soudy akceptováno smluvní ujednání stran, neboť uzavřenou nájemní smlouvu je třeba posuzovat jako absolutně neplatnou ve všech jejích částech (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1904/09 ze dne 11. 2. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Vojen Güttler
předseda senátu