ECLI:CZ:US:2011:1.US.1802.09.1
sp. zn. I. ÚS 1802/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, čj. 32 Cdo 1819/2007-669, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Frenn Trading B.V., reg. Č. 16039519, se sídlem v Nizozemí, Amsterodam, Herengracht 76, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces, jakož i práva na to, aby ve vztahu k němu byla státní moc uplatňována jenom v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Porušení těchto práv spatřuje především v nesprávném posouzení námitky promlčení, uznání závazku, ustanovení Ing. K. likvidátorem, aktivní věcné legitimace žalobce (smlouvy o postoupení pohledávek byly neplatné), zániku ručitelských závazků. Obecné soudy se ani nevypořádaly dle stěžovatele s námitkami proti základu žalobou uplatněného nároku, včetně námitek týkajících se akcesority ručení (k vymožení pohledávky se vede na majetek dlužníka exekuce). Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud setrval na odůvodnění svého usnesení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces usnesením Nejvyššího soudu nedošlo. Vedlejší účastník poukázal mj. na to, že většina námitek stěžovatele míří proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, přestože ústavní stížností je napadeno pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Krom toho stěžovatelova ústavní stížnost je v podstatě polemikou se závěry obecných soudů.
III.
Stěžovatel k vyjádření Nejvyššího soudu konstatoval, že nemá připomínek a že repliku nepodává. K posléze zaslanému vyjádření vedlejšího účastníka se stěžovatel nevyjádřil vůbec.
IV.
Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, čj. 11 C 227/2003-417, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 3. 2005, čj. 11 C 227/2003-423, uložil první žalované zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti) částku 3 256 500 Kč, druhému žalovanému uložil zaplatit částku 15 434 685 Kč, stěžovateli coby třetímu žalovanému částku 3 256 500 Kč, čtvrtému žalovanému částku 3 256 500 Kč, pátému žalovanému částku 6 448 250 Kč a šestému žalovanému částku 734 925 Kč, s tím, že plněním žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dlužníka "obchodní firmy" HESTRO, s. r. o. v likvidaci, dle vykonatelného notářského zápisu NZ 58/97, N 65/97 z 28. 2. 1997, a naopak (výrok I.). V rozsahu částky 177 640 Kč soud I. stupně řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud) k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, čj. 17 Co 378/2005-593, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., jíž byla uložena povinnost žalovaným ad 1), 2) 4), 5) a 6) plnit žalobci a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.); rozsudek soudu I. stupně ve zbývající části výroku I., jímž byla uložena povinnost stěžovateli plnit žalobci, a v částech výroků III. a IV., jimiž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobci a České republice, potvrdil; ve výrocích III. až V. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení a ve výroku VI. vyslovil, že rozsudek soudu I. stupně zůstal nedotčen odvoláním ve výroku II.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2009, čj. 32 Cdo 1819/2007-669, dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatel mu dle jeho mínění nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem je přitom dle Nejvyššího soudu pouze ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V odůvodnění se dále Nejvyšší soud zabýval jednotlivými dovolacími námitkami, aniž dospěl k závěru, že nastolují otázku zásadního právního významu.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podstatná část ústavní stížnosti je pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a postrádá jakoukoliv ústavní argumentaci. Stěžovatel tím činí z Ústavního soudu další instanci civilního soudnictví; Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti, a důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů proto může být toliko porušení ústavně garantovaných práv a svobod.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, lze konstatovat následující: Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; za jediný dovolací důvod, o nějž se může opírat dovolání, jehož přípustnost se posuzuje dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom označil pouze nesprávné posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento závěr je však v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, II. ÚS 3005/07, I. ÚS 569/10, I. ÚS 2121/07, I. ÚS 1920/10). Z označených rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Tím nemá být řečeno, že uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být otázka zásadního právního významu nastolena vždy; to je samozřejmě věcí konkrétního posouzení, jež ale nemůže být vyloučeno paušálním závěrem o apriorní nepoužitelnosti tohoto dovolacího důvodu.
Přestože se napadené rozhodnutí apriori nezabývá námitkami vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Ústavní soud nepřistoupil k jeho zrušení. Námitky, které vymezil stěžovatel a které spadají pod tento dovolací důvod, totiž v souzené věci zcela zjevně nemohou nastolit otázky zásadního právního významu. I kdyby tedy Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu, nemohlo by nové posouzení přípustnosti dovolání co do výsledku dopadnout jinak, než opětovně odmítnutím dovolání jako nepřípustného. Takový postup však považuje zdejší soud za zbytečně formalistický, nepřinášející pro právní sféru stěžovatele nic pozitivního, ba naopak pouze prodlužující a prodražující řízení.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu