ECLI:CZ:US:2011:1.US.1920.10.2
sp. zn. I. ÚS 1920/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 15. června 2011 sp. zn. I. ÚS 1920/10 ve věci ústavní stížnosti Elektrospoj, s. r. o., IČ 49812602, Sv. Čecha 489, Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2006 č. j. 33 Cm 65/2003-344 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 č. j. 2 Cmo 44/2007-393, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 583 149,55 Kč s příslušenstvím, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 2897/2008-427, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 2897/2008-427 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 2897/2008-427 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "soud prvního stupně"), kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 583 149,55 Kč s příslušenstvím. Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, žalobce Velkoobchod Vysočina, s. r. o., IČ 49810162, Husovo náměstí 14, Ledeč nad Sázavou, se žalobou proti stěžovatelce domáhal zaplacení uvedené částky. Jeho žalobě soud prvního stupně vyhověl. Stěžovatelka rozhodnutí soudu prvního stupně napadla odvoláním. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka podala dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání tak, že je odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to i přesto, že v odůvodnění rozhodnutí se vyjádřil k právnímu posouzení věci odlišně od soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Tvrdí, že dovoláním byly nastoleny dvě otázky zásadního právního významu. První souvisela s problematikou, zda nepatrný rozdíl rozměru zemnícího pásku, který je ještě v rámci ČSN, zakládá neplatnost smlouvy. Druhá se dotýkala vady řízení v absenci poučení podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu a vydání překvapivého rozhodnutí v důsledku této vady.
Stěžovatelka zastává názor, že jestliže se dovolací soud zabýval první otázkou a dovodil od soudu prvního stupně a soudu odvolacího odlišný závěr o platnosti kupní smlouvy, neměl již současně rozhodnout o nepřípustnosti dovolání. Jestliže tedy dovolací soud k této otázce zaujal stanovisko, a to odlišné od právního názoru soudů prvního stupně a odvolacího, současně tím podle stěžovatelky připustil, že jde o otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud tak měl provést hodnocení důkazů tak, že byť dospěl k závěru o chybnosti posouzení platnosti smlouvy, současně dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Podle stěžovatelky měla být otázka hodnocení důkazů řešena až v dalším řízení před odvolacím soudem, jemuž měla být věc vrácena. Tvrdí, že dovolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť zaujal stanovisko opačné než soud prvního stupně a soud odvolací. Na druhé straně však dovolání odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že by poměrně snadno svá tvrzení prokázala, což jí však již dále nebylo umožněno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že uvedený žalobce se proti stěžovatelce domáhal zaplacení výše označené částky. Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě pohledávku žalobce uznala, avšak současně tvrdila, že proti ní započetla svůj nárok na náhradu škody v částce 589 980 Kč. Žalobce podle ní odpovídal ve smyslu §373 a násl. obchodního zákoníku za škodu, kterou stěžovatelce způsobil dodáním vadného materiálu. Vady měly spočívat v tom, že stěžovatelka objednala písemnou objednávkou u žalobce pásek o šíři 30 mm a tloušťce 4 mm. Posléze dodané množství i cena odpovídaly požadavku, avšak byl dodán pásek o tloušťce 3,5 mm místo požadovaného rozměru 4 mm. Další vada měla spočívat v nekvalitním zinkovém povlaku dodaného pásku. Žalobce měl později tvrdit, že skladník stěžovatelky změnil objednávku při dodání zboží a souhlasil s tím, že bude dodán pásek o tloušťce 3,5 mm. Toto tvrzení však stěžovatelka označila za nepravdivé.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2006 č. j. 33 Cm 65/2003-344 bylo žalobě vyhověno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku 583 149,55 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění se soud prvního stupně věnuje otázce vzniku odpovědnosti žalobce za škodu. Uvádí, že škoda mohla být žalobcem způsobena pouze porušením povinnosti ze závazkového vztahu, v souzené věci ze smlouvy kupní. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelkou nedošlo k uzavření kupní smlouvy o dodávce zboží a bylo plněno bez právního důvodu. Konkrétně soud prvního stupně uvádí, že i kdyby bylo možno objednávku stěžovatelky určenou žalobci považovat za návrh smlouvy ve smyslu §43a odst. 1 občanského zákoníku (při úvaze o určitosti návrhu v rozsahu podstatných částí smlouvy podle §409 obchodního zákoníku, tedy za předpokladu dodatečné dohody o ceně), pak tvrzený návrh stran změny předmětu požadovaného plnění je nutno považovat za nový návrh smlouvy podle §44 odst. 2 občanského zákoníku a konstatovat, že k setkání projevů vůle nedošlo, neboť zmíněný návrh smlouvy nebyl akceptován a plnění, které žalobce stěžovatelce poskytl, nebylo plněním z uzavřené kupní smlouvy. Z toho pak soud prvního stupně vyvozuje závěr, že mezi stěžovatelkou a žalobcem nebyla uzavřena ani smlouva o dodávce zemnícího pásku o tloušťce 4 mm ani o dodávce zemnícího pásku o tloušťce 3,5 mm. Z toho důvodu nebyl podle soudu prvního stupně splněn předpoklad odpovědnosti za škodu podle §373 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně navíc v odůvodnění uvádí, že stěžovatelce se v souvislosti se způsobenou škodou nepodařilo prokázat původ předmětného pásku, tedy že by pocházel od žalobce.
Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka podala odvolání. V něm uvedla, že závěr soudu prvního stupně o vzniku kupní smlouvy je nesprávný. Podle stěžovatelky naopak ke vzniku kupní smlouvy došlo. Současně uvedla, že jako žalovaná nebyla poučena podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 č. j. 2 Cmo 44/2007-393 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvádí, že uzavření kupní smlouvy nebylo prokázáno. V návrhu smlouvy je podle odvolacího soudu jako předmět objednávky uveden pásek o tloušťce 4 mm, avšak žalobcem navržená změna předmětu plnění na rozměr o tloušťce 3,5 mm byla novým návrhem smlouvy, jehož akceptace nebyla stěžovatelkou prokázána.
Stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním. Důvody podaného dovolání opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje stěžovatelka v tom, že soud prvního stupně odmítl vyslechnout svědka - skladníka, který by potvrdil, že předmětný zemnící pásek dodal žalobce. S neprovedením důkazu se podle stěžovatelky nevypořádal ani soud odvolací. Stěžovatelka dále uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé v otázce neplatnosti smlouvy a odvolací soud měl věc vrátit soudu prvního stupně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí stěžovatelka spatřovala v otázce, zda nepatrný rozdíl v rozměru zemnícího pásku, který je ještě v rámci ČSN, skutečně zakládá neexistenci smlouvy. Podle jejího názoru plnění žalobce spočívající v dodávce pásky o rozměrech jen nepatrně se lišících od objednávky není návrhem nové smlouvy, protože tento rozdíl není podstatný z hlediska funkčnosti výrobku. Na dodacím listě, navíc označeném jako "kupní smlouva - dodací list", obsahujícím správný rozměr 3,5 mm, se pověřený zaměstnanec stěžovatelky podepsal, čímž mělo dojít k uzavření perfektní kupní smlouvy. Žalobce ve vyjádření k dovolání považoval napadané rozhodnutí odvolacího soudu za správné, kdy zejména zdůraznil, že původ vadného zboží nebyl spolehlivě zjištěn a prokázán.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 2897/2008-427 bylo dovolání odmítnuto. V odůvodnění se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud současně odkazuje na dřívější judikaturu, podle které na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud, jak uvádí, posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání vymezil. Nejvyšší soud uvádí, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou bez právního významu námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel poukazuje na vady řízení před soudy obou stupňů, když k existenci těchto vad by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu přihlédl (i kdyby nebyly v dovolání uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným, popř. tehdy, jednalo-li by se o procesní otázky zásadního významu, což dovolací soud, jak uvádí, neshledal. V odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud věnuje také otázce vzniku předmětné smlouvy, kdy konstatuje, že listina (dodací list - kupní smlouva) obsahuje podstatné náležitosti, které musí mít kupní smlouva podle ustanovení §409 obchodního zákoníku. Z tohoto důvodu shledal posouzení této otázky odvolacím soudem, tedy že smlouva nebyla uzavřena, jako nesprávné. Nejvyšší soud uvádí, že předmětem plnění podle takto uzavřené smlouvy byl zemnící pásek o tloušťce 3,5 mm. Z tohoto důvodu nemůže obstát názor dovolatele, že dodávka zemnícího pásku o tloušťce 3,5 mm je vadným plněním, neboť právě toto plnění bylo předmětem uvedené smlouvy. Z toho tedy podle Nejvyššího soudu vyplývá, že žalovanému nemohl vzniknout nárok na náhradu škody podle §373 a násl. obchodního zákoníku z důvodu porušení smluvní povinnosti dodat pásek o tloušťce 4 mm. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu, ve vazbě na druhou uplatňovanou vadu, tedy odlupování pozinkované vrstvy, dále neprokázala, že zemnící pásek, který byl na stavbě použit, byl páskem dodaným žalobcem. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, a to i přesto, že byla nesprávně posouzena otázka uzavření kupní smlouvy. Vzhledem k tomu neshledal, že by bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Námitky stěžovatelky, které byly procesní povahy a týkaly se dokazování a aplikace §213b občanského soudního řádu, podle Nejvyššího soudu nepředstavují zásadní výhrady koncepční povahy, a proto v případě nepřípustného dovolání nemají samy o sobě procesněprávní relevanci.
III.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Ve vyjádření uvádí, že dovolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč jeho odlišný právní názor stran existence kupní smlouvy o dodávce zemnícího pásku nemá žádný význam pro výsledek řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Vrchní soud v Praze. Ve vyjádření uvádí, že podle jeho názoru se stěžovatelka pokouší zvrátit pro ni nepříznivý výsledek sporu podáním ústavní stížnosti, kdy přehlíží, že Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Vrchní soud je toho názoru, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu do ústavních práv a svobod stěžovatelky nebylo zasaženo.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Nejvyšší soud. Ve vyjádření uvádí, že ústavní pořádek České republiky nebyl postupem Nejvyššího soudu porušen. Dovolací soud měl věc projednat a rozhodnout v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého výkladu konformní s ústavním pořádkem České republiky. Důvody svého rozhodnutí Nejvyšší soud, jak uvedl, podrobně vysvětlil v jeho odůvodnění a plně na ně odkazuje. Dovolací soud dále uvádí, že může připustit tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu může být za určité situace relevantní, a to v případě, že otázka vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad předpisu. Tak tomu podle Nejvyššího soudu v souzené věci nebylo. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a také na základě důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu) zpochybňovala skutkový stav věci zjištěný soudy nižších instancí a dovozovala, že na základě jí nabízeného skutkového stavu, na který aplikovala jednoduché právo, by právní posouzení věci vyznělo v její prospěch. Takovou námitkou však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu založit nelze.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil vedlejší účastník, žalobce Velkoobchod Vysočina, s. r. o. Ve vyjádření uvádí, že soudy měly před vlastním rozhodnutím dostatek důkazů, mimo jiné i skladovou kartu z roku 2002, kterou stěžovatelka v rámci soudního řízení předložila jako listinný důkaz o stavu zásob zemnícího pásku ve svém skladu, tedy důkaz, kterým stěžovatelka dokládala stav zásob před realizací předmětné zakázky. Tato skladová karta je podle vedlejšího účastníka pouze vnitřním dokladem stěžovatelky a bez doložení dodacích listů vystavených právě vedlejším účastníkem nelze posoudit jejich správnost. Naproti tomu vedlejší účastník, jak uvádí, tvrdil a listinami doložil, že údaje ve skladové kartě stěžovatelky nejsou pravdivé, a vysvětlil průběh svých dodávek stěžovatelce v rozhodném období. Průběh jednotlivých dodávek podle vedlejšího účastníka vylučuje, že právě z jeho dodávek byla realizována předmětná zakázka. Zástupce stěžovatelky byl podle vedlejšího účastníka Krajským soudem v Hradci Králové několikrát vyzván k navržení dalších důkazů k prokázání svých tvrzení, avšak relevantní důkazy nepředložil. Vedlejší účastník dále uvádí, že dne 19. 7. 2005 Krajský soud v Hradci Králové nařídil podle §118c odst. 1 občanského soudního řádu koncentraci řízení ve věci. Obě strany navrhly provedení důkazů a bylo na rozhodnutí soudu, zda provede všechny navržené důkazy, či nikoliv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že má spolehlivě naprostý dostatek důkazů svědčících o tom, že zemnící pásek byl dodán právě vedlejším účastníkem. Vedlejší účastník tedy ve vyjádření nastolil otázku, proč tyto důkazy stěžovatelka nepředložila v rámci vyjádření k žalobě, popř. po vydání výše uvedeného usnesení o koncentraci řízení, když byla navíc řádně poučena o případných následcích.
V rámci repliky stěžovatelka uvádí, že si je dobře vědoma skutečnosti, že Ústavní soud stojí mimo rámec systému obecných soudů, a proto se ústavní stížností samozřejmě nedomáhá ani přehodnocení provedených důkazů ani právního posouzení věci, ale pouze otázky, zda postup Nejvyššího soudu byl ústavně konformní ve světle několika předchozích nálezů, které v ústavní stížnosti uvedla. Stěžovatelka dále uvádí, že učiněním závěru o neexistenci smlouvy a nemožnosti vzniku škody krajský soud neakceptoval důkazní návrh na výslech skladníka stěžovatelky o tom, kolik měla stěžovatelka ke dni 10. 1. 2002 na skladě zemnícího pásku a zda měla na skladě jiný zemnící pásek než právě pásek dodaný žalobcem. Podle stěžovatelky se tedy Krajský soud v Hradci Králové rozhodl nehodnotit důkazní situaci ani návrhy účastníků, které podle jeho názoru chybně vychází z neexistence kupní smlouvy, a postavil své rozhodnutí na právním názoru, že smlouva mezi žalobcem a stěžovatelkou neexistovala. Stejně tak podle stěžovatelky správnost či nesprávnost hodnocení důkazů, resp. správnost či nesprávnost odmítnutí důkazu výslechem svědka, nepřezkoumával ani Vrchní soud v Praze, kdy navíc rovněž odmítl provést další doplňující důkaz. Neakceptoval podle stěžovatelky ani její argumentaci, že došlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Dále stěžovatelka uvádí, že za situace, kdy Nejvyšší soud konstatuje, že zásadní právní závěr jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího o neexistenci smlouvy není správný, by již tato skutečnost měla být důvodem k tomu, aby dovolání přijal a věcně se jím zabýval. Za situace, kdy dovolací soud, jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí, s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, a to i přes to, že byla nesprávně posouzena otázka uzavření kupní smlouvy, je podle stěžovatelky zřejmé, že v zásadní právní otázce, existence či neexistence kupní smlouvy, zaujal dovolací soud opačné stanovisko než soud prvního stupně a soud odvolací. Na základě vlastního vyhodnocení důkazů podle stěžovatelky v jednoinstančním řízení rozhodl, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné. Stěžovatelka znovu poukázala na porušení práva na spravedlivý proces a upozornila na skutečnost, že Krajským soudem v Hradci Králové byly odmítnuty některé důkazy právě proto, že tento soud dospěl k nesprávným právním závěrům, a proto navrhované důkazy považoval za nadbytečné.
Účastníci, obecné soudy, ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelka se k této otázce nevyjádřila, avšak ve výzvě k podání repliky byla poučena o tom, že v případě nevyjádření k otázce upuštění od ústního jednání se bude její souhlas předpokládat.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka přípustnosti dovolání však může nabýt ústavněprávní dimenzi, a to zejména v situaci, kdy výklad omezující přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pouze na důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu představuje z ústavněprávních hledisek nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Usnesení Nejvyššího soudu je tak nutno vytknout nesprávný a protiústavní závěr, že skutečnost postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tedy nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu [např. sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), II. ÚS 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449)], podle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad Nejvyššího soudu, podle kterého námitky procesní povahy, týkající se dokazování, nepředstavují zásadní výhrady koncepční povahy, vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. V konečném důsledku Nejvyšší soud v odůvodnění dostatečně neuvádí, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že neshledal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. S takto pojatými závěry se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
Ústavní soud se tedy se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje.
Proto Ústavní soud - a to již jen na základě výše uvedených skutečností - dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 2897/2008-427 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírá možnost projednání jí uplatněných námitek k tomu povolaným zákonným soudcem. Nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve zbylém rozsahu návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].