ECLI:CZ:US:2011:1.US.1968.11.1
sp. zn. I. ÚS 1968/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. R. Z., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem Frýdek - Místek, O. Lysohorského 702, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, čj. 42 Co 100/2011 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel uvedl, že Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále "soud prvního stupně") hodnotil žalobu společnosti Motor Lučina, spol. s r. o. (dále "žalobce"), podanou proti stěžovateli, jako předčasně podanou s tím, že listinami ze dne 9. listopadu 2009 a 3. prosince 2009 došlo ke změně původní splatnosti půjčky. Krajský soud v Ostravě (dále "odvolací soud") však listinu ze dne 3. prosince 2009 nepovažoval za dodatek ovlivňující splatnost půjčky a uzavřel, že stěžovatel byl v prodlení od 25. září 2007 do 31. prosince 2009. Ve vztahu k příslušenství byl tak podle jeho názoru procesní úspěch žalobce 80,34% ku 9,83% stěžovatele. Při výpočtu tak učinil zjevnou numerickou chybu, protože 80,34% + 9,83% je pouze 90,17%, nikoliv 100%. Vycházel z procesního úspěchu pouze ve vztahu k příslušenství a zcela ignoroval jeho plný procesní úspěch ve vztahu k jistině. Jeho rozhodnutí je v rozporu s výsledkem řízení, zásadami rozhodování o nákladech řízení a judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. I. ÚS 2717/08.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 2. 11. 2010, čj. 113 C 52/2010 - 57, bylo zastaveno řízení ve vztahu k jistině 127.639,- Kč, zamítnut návrh na úhradu úroků z prodlení a žalobci byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 35.880,- Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, čj. 42 Co 100/2011 - 87, rozsudek okresního soudu změnil v části, ve které se domáhal úroku z prodlení za dobu od 25. září 2007 do 31. prosince 2009, potvrdil jej v části, ve které požadoval úrok z prodlení za dobu od 1. ledna 2010 do zaplacení a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní vznáší výhrady proti tomu, jak odvolací soud hodnotil úspěch jednotlivých účastníků v řízení, respektive jím předložené listiny, aniž by uvedl, v čem spatřuje ústavněprávní rozměr své ústavní stížnosti. Předkládá tak Ústavnímu soudu argumenty směřující proti způsobu hodnocení důkazů (jednotlivých listin) a úspěchu stran v řízení tak, jako by byl jen další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, jíž však, jak již bylo shora uvedeno, není.
Ústavní soud se rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již v minulosti zabýval a konstatoval, že je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Zasáhnout je zpravidla oprávněn pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem, případně k procesnímu excesu, který by neměl povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004, in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007).
V rozporu s přesvědčením stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, respektive práva na soudní ochranu. Podle odvolacím soudem správně aplikované zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."), má ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, právo na náhradu nákladů, jež účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, tedy pokud byl procesní neúspěch stěžovatele 9,83 %, byl žalobce úspěšný v části snížené o jeho procesní neúspěch, tj. 90,17 % - 9,83 %, tj. procesní úspěch žalobce byl 80,34 %.
Odvolací soud uvedl, že žaloba byla stěžovateli doručena s jejím částečným zpětvzetím, při stanovení nákladů řízení bylo přihlíženo pouze k příslušenství pohledávky, jež zůstalo předmětem řízení. Stěžovatel pak byl, v souladu s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., ve věci procesně neúspěšný a byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně podle poměru svého procesního neúspěchu ve výši 80,34 %, přičemž procesní neúspěch žalobce vyčíslil na 9,83%. Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí neshledal žádné pochybení, způsobující zásah do stěžovatelových základních práv a vyžadující tak jeho kasační zásah.
Ústavní soud neshledal důvodné ani námitky stěžovatele, směřující proti odlišnému hodnocení jím předložených listin odvolacím soudem. Zjistil, že věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Pokud ohledně účinků jednotlivých listin dovodil, že listina ze dne 3. prosince 2007 se splatnosti půjčky netýká a pojednává pouze o způsobu placení úroků, listina z 20. června 2007 nemění obsah smlouvy o půjčce, neboť nemění výši sjednané splátky, a dohodu ze dne 9. listopadu 2009 hodnotil jako dodatečnou dohodu o splátkách, jíž došlo ke změně splatnosti dluhu, z čehož vyvodil, že stěžovatel byl v prodlení v období od 25. září 2009 do 31. prosince 2009, nikoliv však v období od 1. ledna 2010 do zaplacení, neboť pro tu dobu byla dohodnuta jiná splatnost, jedná se o projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud, s ohledem na již dříve uvedené, oprávněn jakkoliv zasahovat. Odvolací soud dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů a na ně navazujícího právního posouzení odvolání žalobce částečně vyhověl. Extrémní nesoulad mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, odůvodňující zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), tak v daném případě zjištěn nebyl.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, pak není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly a za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi jejich právními závěry a skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat jejich postup za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Okolnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu