ECLI:CZ:US:2011:1.US.2028.10.1
sp. zn. I. ÚS 2028/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. S. a 2) V. S., zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, čj. 56 Co 327/2008 - 134, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2010, čj. 21 Cdo 4652/2009 - 169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení neexistence zástavního práva, ve kterém neuspěli. Ke skutkovým okolnostem dané věci uvedli, že v létě roku 1998 byli v tíživé finanční situaci. Proto využili nabídky obchodní společnosti UNIAS, v. o. s. (dále jen "společnost"), která jim nabídla půjčku ve výši 700.000,- Kč. Tuto půjčku společnost podmínila uzavřením zajišťovací kupní smlouvy. Ta byla mezi účastníky uzavřena dne 8. 8. 1994 a týkala se nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů, specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Protože stěžovatelé nebyli schopni v tomto termínu půjčku splatit, požádali o prodloužení termínu splatnosti. S tím společnost souhlasila, ale ještě před nově dohodnutým termínem splatnosti převedla nemovitosti na manžele P. a R. S. Ti je následně převedli na manžele J. a K. Š. V roce 1998 J. Š., jako předseda představenstva spotřebního družstva AMCO, uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 40 milionů korun s Českou spořitelnou, a. s. Tato půjčka byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k tíži zmíněných nemovitostí, zástavní smlouvou ze dne 20. 5. 1998.
Podle stěžovatelů, postupem a rozhodnutími soudů došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Toto porušení spatřují v tom, že se v řízení nevypořádaly s právní argumentací stěžovatelů a s předloženými důkazy, nerespektovaly odlišnosti dané věci od citovaných judikátů a nevzaly v úvahu skutečnost, že neplatnost právních úkonů nevychází z §48 ObčZ, ale z ustanovení §39 ObčZ. Došlo rovněž k zásahu do jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jsou nadále omezováni z titulu zástavního práva, které vzniklo na základě neplatné zástavní smlouvy. Veškeré právní úkony, týkající se zmíněných nemovitostí, byly absolutně neplatné podle §39 ObčZ.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 5. 2008, čj. 7 C 345/2007 - 88, tak, že výrokem I. nevyhověl žádosti stěžovatelů o vstup společnosti Vex Anstalt do řízení namísto dosavadního žalovaného. Výrokem II. potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že označené nemovitosti nejsou předmětem zástavního smluvního práva, zřízeného smlouvou č. 8480027-98/2, ze dne 20. 5. 1998, k zajištění pohledávky ve výši 40 milionů korun.
Odvolací soud odkázal na ustanovení §151b a §151d ObčZ a konstatoval, že posouzení, zda je zástavní smlouva ze dne 20. 5. 1998 platným právním úkonem, je řešením předběžné právní otázky pro rozhodnutí o tom, zda na nemovitostech stěžovatelů vázne ve prospěch žalovaného zástavní právo. Podle právní úpravy smluvního zástavního práva, účinné do 31. 12. 2000, mohlo dojít k platnému vzniku zástavního práva smluvního také na podkladě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 328/99, a na základě dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2013/2002) zdůraznil, že za odevzdání věci věřiteli je třeba považovat zápis zástavního práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále upozornil na skutečnost, že podle §161 odst. 1 ObčZ, v současně platném znění, je v případě nemovité věci vyloučeno uzavření zástavní smlouvy bez souhlasu vlastníka či osoby, která má k nemovitosti jiné právo neslučitelné se zástavním právem. K uzavření zástavní smlouvy však došlo v době, kdy platilo ustanovení §151d ObčZ, ve znění zákona č. 367/2000 Sb., účinném do 31. 12. 2000. Podle této úpravy bylo podmínkou platného vzniku zástavního práva k nemovitosti, bez souhlasu vlastníka na podkladě neplatné zástavní smlouvy, odevzdání nemovitosti zástavnímu věřiteli (zápisem do katastru nemovitostí), který toto právo přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platilo, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V dané věci podmínka odevzdání nemovitosti zástavnímu věřiteli byla splněna zápisem zástavního práva (založeného smlouvou ze dne 20. 5. 1998) do katastru nemovitostí, s právními účinky vkladu dne 20. 5. 1998. Závěr o tom, že zástavní věřitel byl v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva v dobré víře o tom, že manželům Š. náleží oprávnění nemovitosti zastavit, se opírá o zjištění z listinných důkazů. Platnost smlouvy ze dne 8. 8. 1994, díky které stěžovatelé načas pozbyli právo dispozice k označeným nemovitostem, byla zpochybněna až rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 10. 2003 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2004, tedy až po datu uzavření zmíněné zástavní smlouvy. Před 20. květnem 1998 neměl zástavní věřitel důvod k pochybnostem o tom, zda manželé Š. mají právo disponovat s předmětem zástavy, neboť byli v katastru nemovitostí zapsáni jako držitelé vlastnického práva k nemovitostem, na základě kupní smlouvy ze dne 11. 3. 1993, s právními účinky vkladu do katastru od stejného data.
Pokud jde o argumenty stěžovatelů, týkající se výkladu a aplikace §151d odst. 1 ObčZ k pojmu "odevzdání věci", odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 328/99 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 620/04, podle něhož závěr soudů o tom, že předmětem zástavy podle §151d odst. 1 ObčZ mohly být rovněž věci nemovité, vychází z konstantní judikatury, proti níž nemá Ústavní soud výhrady. Daný případ je posuzován podle občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2000, takže současná právní úprava stejné problematiky není relevantní. Podle zásady o nepravé zpětné účinnosti, vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé je třeba posuzovat podle právní úpravy platné k datu jejich vzniku. Nové ustanovení §161 odst. 2 ObčZ nelze vztáhnout na vznik zástavního práva k nemovitostem, založeného smlouvou ze dne 20. 5. 1998.
Odvolací soud proto uzavřel, že podle §151d odst. 1 ObčZ, ve znění účinném do 31. 12. 2000, mohlo vzniknout zástavní právo k nemovitosti rovněž na podkladě neplatné zástavní smlouvy, za předpokladu, že došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavní dlužník tak byl oprávněn učinit.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost a poukázal na skutečnost, že odvolací soud posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, takže jeho rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 328/99, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 a sp. zn. 21 Cdo 2074/2003.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními názory obecných soudů a nesouhlas s výkladem §151d odst. 1 ObčZ ze strany obecných soudů, který označili za ústavně nekonformní. Ignorují tak skutečnost, že v průběhu celé kauzy se sice právní úprava občanského zákoníku pro danou oblast změnila, ale v jejich věci bylo nutno postupovat podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy byly zmíněné právní úkony učiněny, jak to zcela jednoznačně vyložil odvolací soud.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě argumentů stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. V dané věci obecné soudy, na základě rozsáhlého dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat zejména na rozsudek odvolacího soudu. Zabývaly se podrobně všemi argumenty stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ve výkladu a aplikaci ustanovení §151d odst. 1 ObčZ, ve znění do 31. 12. 2000, Ústavní soud neshledal rozpor se základními právy stěžovatelů, jak to uvádějí v ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu