ECLI:CZ:US:2011:1.US.2070.11.1
sp. zn. I. ÚS 2070/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Ladislavou Jasanskou, advokátkou se sídlem v Praze, Lomnického 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 16 Co 170/2011-237, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. a II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její základní práva zaručená článkem 2 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2011, č. j. 34 C 6/209-216, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení peněžitého důchodu a částky 1.000000,- Kč jako úhrady náhrady škody na zdraví, současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 85.776,- Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze neshledal důvodné, a proto ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy pochybily, když se nevypořádaly s jejím návrhem na nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. a tento návrh bez řádného odůvodnění zamítly. Soudy prvního i druhého stupně v této věci dle stěžovatelky dostatečně neargumentovaly a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (kterou stěžovatelka příkladmo cituje) rozhodly o této otázce pouze s odkazem na úspěch žalovaného ve věci samé. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně předkládá rozbor zdravotních a ekonomických důvodů zvláštního zřetele hodných, které odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení, včetně skutečnosti, že byla osvobozena od soudních poplatků a byl jí z majetkových důvodů ustanoven právní zástupce, a dovozuje, že v její věci byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí těchto soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 547/11). Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I.ÚS 2862/07, odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I.ÚS 191/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 1840/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z obsahu soudního spisu, ze kterého vyplynulo, že žalovaný žádným způsobem nezavdal příčinu k zahájení sporu, v němž se nároky stěžovatelky ukázaly nedůvodnými a promlčenými, když žaloba byla podána tři roky po uplynutí promlčecí doby. V této souvislosti soud zdůraznil, že stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, která ji měla na následky takového procesního postupu upozornit a to včetně skutečnosti, že stěžovatelka může být v případě svého neúspěchu ve věci být uznána povinnou hradit úspěšnému žalovanému náklady řízení. Soud také konstatoval, že to byla stěžovatelka, která se vůči žalovanému dopustila pracovněprávního deliktu. Odvolací soud uzavřel, že žádné okolnosti pro to, aby ve věci úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. neshledal, a připomněl, že okolnost, že byla stěžovatelka pro své majetkové a sociální poměry v řízení osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek a z tohoto důvodu jí byl ustanoven advokát k ochraně jejích zájmů, ještě sama o sobě bez dalšího neznamená, že v případě neúspěchu ve věci jí bude automaticky odpuštěna formou rozhodnutí podle §150 o. s. ř. povinnost nahradit úspěšnému účastníkovi účelně vynaložené náklady řízení, neboť při aplikaci §150 o. s. ř. soudy zkoumají nejen majetkové, zdravotní a sociální poměry povinného účastníka, ale jsou povinny se zabývat i ostatními okolnostmi případu.
Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. byly provedeny Městským soudem v Praze v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Městského soudu v Praze nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti
Ústavní soud zejména nemohl stěžovatelce přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil; naopak z odůvodnění jeho rozhodnutí jsou dostatečně seznatelné důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Ústavní soud shledává uvedené důvody akceptovatelnými, nepovažuje je za výraz svévolného rozhodování soudu či extrémního výkladu vybočujícího z mezí spravedlnosti a rozumnosti nebo interpretace, která se vymyká obecně přijímaným zásadám pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, část ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 16 Co 170/2011-237, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve zbytku (výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 16 Co 170/2011-237) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou z důvodu předchozího nevyčerpání opravných prostředků, neboť výrok I. citovaného usnesení nenapadla stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti odvoláním, a tento výrok tak nebyl přezkoumán v rámci odvolacího řízení Městským soudem v Praze a jako takový nepodléhá na základě subsidiarity ani přezkumu Ústavním soudem. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti tedy akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu