ECLI:CZ:US:2011:1.US.2434.11.1
sp. zn. I. ÚS 2434/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JATKY TISMICE, s. r. o., se sídlem Tismice 14, Český Brod, zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem Americká 15, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 134/2011-268, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod, dále právo nebýt nucen činit to, co zákon neukládá zaručené článkem 2 odst. 3 Listiny základních práva svobod, a právo na poskytnutí spravedlivé odměny za práci ve smyslu článku 28 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek odvolacího soudu považuje stěžovatelka také za nezákonný ve smyslu porušení článku 95 Ústavy, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 7 C 117/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně P. B. (dále jen "vedlejší účastnice"), se žalobou u Okresního soudu v Kolíně domáhala, aby jí stěžovatelka zaplatila 25.000,- Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že podle pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 1999 ve znění dodatku k této smlouvě jí za výkon práce od 1. 11. 2008 náležela hrubá mzda ve výši 25.000,- Kč měsíčně, kterou jí však stěžovatelka za měsíc leden 2009 přes opakované výzvy dosud nevyplatila. Vzájemnou žalobou se stěžovatelka domáhala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila celkem 43.850,- Kč s úrokem z prodlení, a to jako vydání bezdůvodného obohacení ve výši 26.000,- Kč vniklého vyplacením "domnělé hrubé mzdy" vedlejší účastnici za listopad a prosinec 2008, a s tím související škody ve výši 17.850,- Kč vzniklé odvedením příslušného pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 10. 2010 č. j. 7 C 117/2009 - 145, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 25.000,- Kč s úrokem z prodlení a na nákladech řízení částku 33.004,-Kč. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že stěžovatelka nevyplatila vedlejší účastnici mzdu, která jí byla garantována na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 2008, soud měl také za prokázané, že u vedlejší účastnice došlo v souvislosti s bio výrobou uzenin a její přípravou od října 2008 ke zvýšení pracovní náplně, kdy se mimo výkonu funkce účetní fyzicky podílela i na přípravě a výrobě bio uzenin. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v rozsahu 18.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítá; v částce 8.000,- Kč s úrokem z prodlení se v tomto výroku, jakož i v zamítavém výroku III., potvrzuje (výrok I.), stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem I. stupně 16.109,- Kč (výrok II.) a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 12.766,- Kč (výrok III.). Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že pokud bývalý jednatel Ing. V. Š. rozhodl s účinností od 1. 11. 2008 o navýšení mzdy vedlejší účastnice na několikanásobek, byl z titulu své funkce statutárního zástupce nepochybně k tomuto kroku oprávněn ve vztahu ke kterémukoliv zaměstnanci společnosti, přičemž námitka stěžovatelky, že takovému zvýšení mzdy neodpovídala ekonomická situace společnosti, ani pracovní výkon vedlejší účastnice, jímž bylo trojnásobné navýšení mzdy oficiálně zdůvodněno, je z hlediska zaměstnance, jemuž byla mzda zvýšena, bezvýznamná. Vztaženo na projednávanou věc, rozhodl-li Ing. V. Š. v době, kdy byl jednatelem stěžovatelky, o navýšení mezd zaměstnanců stěžovatelky, tento krok stěžovatelku zavazuje bez ohledu na to, zda se tím cítí poškozena či nikoliv. Odvolací soud však současně dospěl k závěru, že v daném případě je dostatek důvodů ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákoníku práce nepřiznat vedlejší účastnici mzdu za leden 2009 v rozsahu převyšujícím výši její mzdy, která platila do konce října 2008 (8.000,- Kč), neboť nárokování výplaty vyšší mzdy v tomto případě odporuje dobrým mravům.
Pochybení krajského soudu v Praze spatřuje stěžovatelka v tom, že soud aplikoval nesprávně v dané věci §14 odst. 1 zákoníku práce. Stěžovatelka předně zásadně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že zatímco za měsíc leden 2009 by byla výplata navýšené mzdy vedlejší účastnici nezákonná, stejným způsobem navýšená mzda za měsíce listopad a prosinec 2008 je v souladu se zákonem. Stěžovatelka trvá na tom, že vedlejší účastnici byla platně stanovena mzda pouze původní pracovní smlouvou ve výši 8.000,- Kč hrubého a odvolací soud měl proto s ohledem na §14 odst. 1 zákoníku práce "povinnost takto uvažovat komplexně o celém relevantním období od listopadu 2008 do ledna 2009". Stěžovatelce proto není jasné, proč odvolací soud, když shledal dostatek důvodů ve smyslu §14 odst. 1 zákoníku práce nepřiznat vedlejší účastnici jí požadovanou zvýšenou mzdu za leden 2009 s tím, že nárokování výplaty vyšší mzdy odporuje dobrým mravům, současně považoval přiznání mzdy v neoprávněné výši za měsíce listopad a prosinec 2008 za učiněné v souladu s dobrými mravy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na nedodržení procesních zásad soudem I. stupně, zejména zásady koncentrace řízení, kdy vedlejší účastnice neprokázala uzavření dodatku k pracovní smlouvě, listinné důkazy předkládala opožděně a v několika rozdílných vyhotoveních svědčících o jejich falzifikaci. Těmito námitkami, uplatněnými stěžovatelkou již v odvolání, se odvolací soud nezabýval. Stěžovatelka má také zato, že v řízení provedené důkazy odvolací soud vyhodnotil pouze částečně, některé důkazy neučinil předmětem svých úvah a hodnocení vůbec. S hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů, stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka dále upozorňuje, že se soudy obou stupňů nezabývaly neprokázáním existence Dodatku ke smlouvě ze dne 15. 10. 2008, na základě kterého byly podvodným jednáním bývalého jednatele stěžovatelky a matky vedlejší účastnice vyplaceny vedlejší účastnici vyšší mzdy. Dle názoru stěžovatelky se oba soudy v předchozím řízení měly zabývat rozporem údajného dodatku k pracovní smlouvě s §39 občanského zákoníku, a to zejména s ohledem na jednostrannost tohoto úkonu. Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud měl (vzhledem k jeho názoru na nemravné požadování vyšší mzdy vedlejší účastnicí) při rozhodování o nákladech řízení aplikovat místo §142 odst. 2 o. s. ř., §150 o. s. ř., neboť soud měl přihlédnout také k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Stěžovatelka dodává, že vedlejší účastnice se nedomáhá jen "bezprecedentního trojnásobného navýšení mzdy", ale předmětná žaloba je jednou z mnoha nemorálních žalob a dalších protiprávních projevů vedlejší účastnice a jí blízkých osob, kterými se snaží přivést stěžovatelku k předlužení, insolvenci a ohrozit tak její samotnou existenci.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení §14 zákoníku práce, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §14 zákoníku práce, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §14 zákoníku práce ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že ve vyplacení mzdy vedlejší účastnici za měsíc listopad a prosinec 2008 navýšené od 1. 11. 2008 na trojnásobek neshledal ničeho nezákonného, proto vzájemný žalobní návrh stěžovatelky na zaplacení této částky zamítl. Jinými slovy, pokud se jedná o mzdu, která již byla vedlejší účastnici řádně proplacena, zde odvolací soud neshledal zákonný důvod pro její "vrácení", současně však považoval ve smyslu §14 odst. 1 zákoníku práce za odporující dobrým mravům její žalobní návrh, kterým se domáhala zaplacení dosud jí nevyplacené mzdy v takto nestandardně nastavené výši. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, z jakých skutkových okolností při svých právních závěrech vycházel, a jakým způsobem zhodnotil v řízení provedené důkazy. Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal ničeho, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout, zejména pak prvky libovůli či svévole. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud v řízení vyvodil, nemůže samotná tato skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem, které stěžovatelka taktéž napadá, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci, jak bylo výše vyloženo, shledán nebyl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na nedodržení procesních zásad, které namítala již v odvolání, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Jedná se zejména o porušení zásady koncentrace řízení, kdy vedlejší účastnice předkládala listinné důkazy opožděně a v několika rozdílných vyhotoveních svědčících o jejich falzifikaci. Tyto námitky považuje Ústavní soud za obecné a nepodložené konkrétními tvrzeními v tom směru, o jaké důkazy a listiny by se mělo jednat. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo velmi obsáhlé - 18 stran, a nelze považovat za pochybení odvolacího soudu, že se podrobně nezabýval všemi stěžovatelkou v odvolání uvedenými argumenty. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná".
Stěžovatelka dále upozorňuje, že se soudy obou stupňů nezabývaly neprokázáním existence Dodatku ke smlouvě ze dne 15. 10. 2008 a v této souvislosti namítá, že se soudy v předchozím řízení měly zabývat rozporem tohoto dodatku k pracovní smlouvě s §39 občanského zákoníku. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů, není pravdou, že by se obecné soudy existencí dodatku k pracovní smlouvě nezabývaly. Pokud jde o případný rozpor tohoto dodatku s §39 občanského zákoníku, takový závěr spadá do rozhodovací činnosti soudu, do které nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 4. 10. 2010 konstatuje, že má po provedeném dokazování za prokázané, že mzda byla vedlejší účastnici dodatkem k pracovní smlouvě dne 15. 10. 2008 zvýšena z důvodu vyšší pracovní náplně na částku 25.000,- Kč (str. 5 rozsudku). Odvolací soud pak v této souvislosti uvedl, že "ani fakt, že nebyl vystaven a žalobkyni do vlastních rukou doručen řádný mzdový výměr a zvýšení mzdy bylo pouze (se zpožděním) nahlášeno správě sociálního zabezpečení, skutečnost, že zaměstnavatel rozhodl o zvýšení mzdy, nevylučuje. Tu lze považovat za dostatečně prokázanou již jen z toho, že tehdejší jednatel žalované toto své rozhodnutí potvrdil i před soudem a za listopad a prosinec byla žalobkyni mzda ve výši podle tohoto rozhodnutí skutečně vyplacena".
Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat nikoli §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž §150 o. s. ř., a to vzhledem k právnímu stanovisku soudu ohledně "nemravného požadavku" vedlejší účastnice na vyplacení vyšší mzdy.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, II. ÚS 125/06). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva, vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Ústavního soudu takový požadavek splnilo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, v projednávané věci rozhodl odvolací soud v otázce nákladů řízení tak, že bylo o nákladech řízení rozhodováno podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., což odůvodnil skutečností, že ani jeden z účastníků neměl v řízení plný úspěch, a proto vedlejší účastnici, která zaznamenala úspěch ve větším rozsahu, byla přiznána pouze poměrná náhrada nákladů. Ústavní soud má za to, že tímto odvolací soud zcela logicky a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., tyto skutečnosti také jednoznačně vyplývají z obsahu spisu. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelky, že odvolací soud její úspěch ve sporu nezohlednil. S ohledem na shora uvedené se o projev libovůle ze strany odvolacího soudu zjevně nejedná.
Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu