ECLI:CZ:US:2011:1.US.2468.08.1
sp. zn. I. ÚS 2468/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky LIBKOVICE, s. r. o., se sídlem Mánesova 68/1641, 120 00 Praha 2, IČ 27092691, zastoupené Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2007, č. j. 10 C 356/2006-65, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, č. j. 14 Co 518/2007-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 10 C 356/2006-65, zamítl žalobu žalobkyně LIBKOVICE, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhající se určení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaný") uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu pozemků ve vlastnictví České republiky (blíže specifikovaných v žalobním návrhu; dále jen "pozemky") - výroková část I.; dále okresní soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) Soud prvého stupně poukázal na to, že stěžovatelka, která v souzené věci vystupuje jako postupník, na nějž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva zakotvená v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006 (dále jen "zákon o půdě"), se domáhala uložení výše uvedené povinnosti žalovanému podle téhož právního předpisu. Soud prvého stupně zdůraznil, že žaloba nemohla být úspěšná především s odkazem na čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., jenž stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (uveřejněném ve Sbírce zákonů pod. č. 531/2005 Sb.). Tímto nálezem byla sice zrušena lhůta k vypořádání restitučních nároků (tedy tzv. restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, nikoliv pro postupníky (tedy pro osoby, na něž přešel restituční nárok podle smlouvy o postoupení pohledávek), mezi něž náleží v daném případě i stěžovatelka. Její nárok zanikl uplynutím prekluzivní lhůty k vypořádání nároku převodem pozemků ve vlastnictví státu ke dni 31. 12. 2005.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 14 Co 518/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Odvolací osud poukázal na to, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně byla v souzené věci mezi účastníky řízení nesporná. Uvedený soud učinil i správný právní závěr, že od 1. 1. 2006 není možné stěžovatelku uspokojit vydáním náhradních pozemků, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka uplatnila žalobou nárok na vydání takových pozemků ještě před 31. 12. 2005 (konkrétně dne 22. 11. 2005). Odvolací soud zastává stejný názor, a to zejména s odkazem na již citovaný nález Ústavního soudu a na čl. VI. zákona č. 253/2003; protože stěžovatelka je pouze postupníkem, nikoli oprávněnou osobou podle zákona o půdě (přímý restituent), platí pro ni tzv. restituční tečka dle citovaného čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že obecný soud nemůže zákon vykládat jinak než podle jeho znění, smyslu a důvodů, které sledoval; je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. U zmíněného zákona k tomu došlo nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., jímž byl mimo jiné změněn čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (splňujících požadavky uvedené v §§4 a 6 odst. 1 zákona o půdě). Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu poukázal na to, že v případě ostatních osob (včetně postupníků), které vyjmul ze zrušovacího nálezu, se tomu tak stalo proto, že nejde o osoby, kterým byla způsobena křivda, již by měl zákon o půdě odstranit, ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako jiné osoby v rámci běžných občanskoprávních nebo obchodních vztahů. Jestliže tedy zákon jednoznačně stanoví, že lhůta pro převod pozemků skončí dne 31. 12. 2005, nemůže soud po uplynutí této lhůty stěžovatelce vyhovět, neboť mu pro takový postup chybí hmotněprávní podklad.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu jak výroku I., tak i výroku II. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládala za zásadně právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně závazné právní předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a také předpisy civilního procesního práva, zejména zásada rovnosti účastníků, zásada legality, princip právní jistoty a zásada právního státu. O stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem České republiky dosud judikováno. Řízení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2008, č. j. 28 Cdo 593/2008-108, dovolání, stěžovatelky odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejdříve se zabýval přípustností dovolání. V úvahu přišla jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by bylo napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významné (§237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním stěžovatelky však podmínky obou ustanovení nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v souladu s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (viz výše). Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v §11 odst. 2 zákona o půdě.
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené závěry sám zohlednil ve své judikatuře. V tomto směru poukázal zejména na rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, s tím, že "postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění". Právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Uvedená zákonná úprava byla přezkoumána výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, který ji ve vztahu k postupníkům ponechal v platnosti. Nejvyšší soud uvedl, že na jeho citované rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006 navázala i rozhodnutí další (srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007). Nejvyšší soud proto uzavřel s tím, že poněvadž právě a jedině na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovat se dalším námitkám stěžovatelky, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být na výsledku předmětného řízení ničeho změněno.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.
II.
Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2007, č. j. 10 C 356/2006-65, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, č. j. 14 Co 518/2007-90, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Stěžovatelka poukázala na to, že nakoupila restituční nároky za přibližně 1.800.000 Kč; žalovaný však uspokojil její nároky pouze do částky 500.000 Kč, a to za situace, kdy se stěžovatelka zúčastňovala veřejných nabídek, které žalovaný pořádal. Stěžovatelka se domnívá, že je diskriminována, neboť je na ni "nahlíženo jako na tzv. spekulanta, který skupuje půdu". Stěžovatelka je však vedena podnikatelským záměrem (souladným se zájmem celospolečenským) a snaží se vytvořit v tradiční zemědělské oblasti scelenou plochu o velikosti cca 500 ha, aby mohla na těchto plochách založit chov dobytka a věnovat se rostlinné produkci.
Stěžovatelka uvedla, že soud k této okolnosti nepřihlédl a neřešil širší souvislosti s odvoláním na citovaný nález Ústavního soudu. Tento postup soudu, který nezkoumá veškeré souvislosti a automaticky uplatňuje nález Ústavního soudu, považuje stěžovatelka za zcela nesprávný. Konečně poukázala na to, že se soud její žalobou nezačal do konce roku 2005 vůbec zabývat a přidělená spisová značka má za lomítkem rok 2006, přestože žaloba byla prokazatelně doručena Okresnímu soudu v Karlových varech dne 22. 11. 2005. První jednání v souzené věci bylo nařízeno až na den 6. 2. 2007, kterému však předcházelo zcela zbytečné vyslovení místní nepříslušnosti soudu v Karlových Varech, což vedlo k dalším průtahům v řízení.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2007, č. j. 10 C 356/2006-65, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, č. j. 14 Co 518/2007-90, zrušil.
III.
Vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech k ústavní stížnosti zcela odkázala na napadené rozhodnutí a proto je Ústavní soud stěžovatelce k zaslání možné repliky nepostoupil a při svém rozhodování z nich nevycházel.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud pro připomenutí uvádí, že sám v souvislosti s procesem poskytování jiných pozemků k uspokojení nároků oprávněných osob podle §11 odst. 2 zákona o půdě a postupem jednotlivých pracovišť žalovaného připustil, že tento proces může podléhat různým subjektivním vlivům, které mohou ve svých důsledcích vyvolávat pochybnosti o objektivitě takového postupu. Protože pro některé oprávněné osoby neexistoval v dřívější právní úpravě k uplatnění jejich práva na vydání náhradního pozemku efektivní procesní prostředek, Ústavní soud dovodil nutnost zrušit ustanovení §13 odst. 6 a odst. 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný majetek podle §11 odst. 2 citovaného zákona a jejich dědiců. Stěžovatelka však nepochybně takovou oprávněnou osobou, jak ji měl na mysli výše uvedený závěr nálezu Ústavního soudu, není. Nesvědčí jí tedy ani účel zákona o půdě, vyjádřený v jeho preambuli, neboť předmětné nároky nabyla stěžovatelka smlouvami o postoupení pohledávek od původních oprávněných osob až v době po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. Její nárok tak zanikl uplynutím prekluzivní lhůty ke dni 31. 12. 2005.
Ústavní soud nemá především důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy (a Nejvyšší soud ostatně také) postupovaly podle relevantních ustanovení zákona o půdě, občanského soudního řádu a judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to s důsledky, jež se týkaly postavení stěžovatelky i žalovaného.
Z námitek stěžovatelky je v prvé řadě zřejmé, že se domáhá prostého přehodnocení závěrů obecných soudů; tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší.
Ústavní soud současně zdůrazňuje, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky uvedené již v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy zabývaly a které jsou faktickou polemikou jak s platnou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům, tak i se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Argumentací předloženou nyní (znovu) k posouzení - tentokrát Ústavnímu soudu - se však Ústavní soud ve výše zmiňovaném nálezu podrobně zabýval. Na závěry v něm uvedené pak jako na správné a relevantní i v projednávané věci odkázaly jak oba obecné soudy, tak i soud dovolací.
Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech a rozsudku Krajského soudu v Plzni. V odůvodněních obou rozhodnutí je obsažena zřetelná a náležitá argumentace; oba soudy jasně a podrobně uvedly (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), důvody pro svá rozhodnutí. Ostatně, v tomto směru lze poukázat i na argumentaci - byť nenapadeného - rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. výše).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky poukazující na své podnikatelské záměry. Ústavní soud ostatně ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1426/08, odkázal na již zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05, v němž se zabýval rovněž právním postavením tzv. postupníků; ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů se postavil na stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku, podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, původním restituentům". Pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatelky, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v jejich případě hovořit o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků, resp. o jejich legitimním očekávání na převod konkrétních pozemků.
Stěžovatelka konečně namítala, že se (okresní) soud její žalobou nezačal do konce roku 2005 vůbec zabývat a přidělená spisová značka má za lomítkem rok 2006, přestože žaloba byla prokazatelně doručena Okresnímu soudu v Karlových varech dne 22. 11. 2005 a že první jednání v souzené věci bylo nařízeno až na den 6. 2. 2007. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech (sp. zn. 10 C 356/2006) zjistil, že předmětná žaloba byla Okresnímu soudu v Karlových Varech skutečně doručena dne 22. 11. 2005 a byla jí přidělena sp. zn. 10 C 357/2005. Okresní soud v Karlových Varech (jako o tom svědčí č.l. 8 až 12 spisu) bezprostředně konal běžné a příslušné procesní kroky; následně usnesením ze dne 28. 3. 2006, č. j. 10 C 357/2005-13, vyslovil svou místní nepříslušnost a souzenou věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3, u kterého tato věc obdržela sp. zn. 6 C 216/2006. Následně však usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2006, č. j. 1 Nc 548/2006-16, bylo rozhodnuto, že nesouhlas Obvodního osudu pro Prahu 3 s postoupením věci Okresním soudem v Karlových Varech je důvodný; tímto usnesením byl Okresní soud v Karlových Varech vázán. Souzené věci proto uvedený soud přidělil sp. zn. 10 C 356/2006. Ústavní soud - za této situace - stěžovatelčinu tvrzení o zbytečných průtazích v řízení přisvědčit nemůže.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelky, jichž se dovolávají, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stejně rozhodl Ústavní soud v obdobné věci ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1613/11.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu